J
jam session
(džem sešn)
Doslova "povidlová schůzka". Vžitý anglický název pro setkání hudebníků, při němž hrají
improvizovaný*
jazz*. Někdy jde i o větší veřejnou akci s propagací a platícími posluchači. U nás se mezi mládeží pro podobné hudební schůzky vžilo označení "džemovat".
jazz
(džez)
Zvláštní typ hudby, který se zformoval na přelomu 19. a 20. století v USA a
rozšířil se odtud do celého světa. Jeho nejvýznamnějšími specifickými rysy jsou
rytmika* vycházející z
beatu*, improvizace* a kult nástrojové
virtuozity*.
Z hlediska hudební estetiky patří jazz k hudbě absolutní*, i tehdy, jde-li o projev
vokální*. Neusiluje o mimohudební sdělení, nespojuje se s jinými uměleckými obory, nechce vyjádřit "program". I tam, kde vystupuje jako hudba scénická či filmová, zůstává jeho nejvlastnější oblastí cit.
Jazz vznikl v poměrně krátkém časovém období po zrušení otroctví (r. 1863) a ukončení americké občanské války (r. 1865) míšením černošské a bělošské hudební tradice jako zcela nová hudební kultura, která se zařadila do historie hudby vedle dosavadních směrů a žije vedle nich dodnes, aniž by s nimi splynula nebo je trvale ovlivnila.
V jazzu se zpravidla neuplatňuje obvyklý řetěz článků potřebných pro vznik tradičního hudebního díla: skladatel a jeho představa hotového díla, notový zápis díla,
interpret* a jeho pojetí, vnímatel očekávající vždy znovu totéž dílo. Na počátku jazzové skladby je
téma* nebo kompozice jako rámcové východisko,
aranžmá* (domyšlení tohoto rámcového východiska hudebníkem nebo hudebním tělesem, ovšem zase jen jako východisko, tentokrát pro interprety), interpret domýšlející a dotvářející téma i aranžmá a vnímatel,
který čeká vždy novou hudbu, i tehdy, hraje-li se skladba již mnohokrát slyšená a známá.
Jazz stírá rozdíly mezi skladatelem, aranžérem a interpretem. Typickými představiteli jazzové hudby jsou
umělci, u nichž všechny profese potřebné ke vzniku díla, včetně kapelníka*, splývají. Takovými osobnostmi byli např. J. K. Oliver, L. Armstrong,
D. Ellington, M. Davis (dejvis) a mnoho, mnoho dalších.
Jazz vyžaduje od všech účastníků tvorby díla vysoce tvořivý přístup a mistrovství techniky. I když už dávno není jeho doménou jen New Orleans (ňú orljens) v USA a výlučnými nositeli kvalitního jazzu nejsou jen černošští hudebníci, je v Evropě jen málo opravdu špičkových jazzových souborů.
Jazz má na celém světě mnoho obdivovatelů. U nás spadá první okouzlení jazzem již do 20. a 30. let, kdy se stali jeho propagátory R. A. Dvorský a J. Ježek. Od roku 1938 existoval jazzový
Orchestr* Karla Vlacha*, z malých skupin jmenujme například SHQ a Traditional Jazz Studio. Jazzové skupiny se objevují i mezi našimi amatéry, kteří se
pravidelně scházejí na jazzových festivalech* (Praha, Slánské jazzové dny, Jazzová dílna ve
Frýdlantě).
Viz též dixieland*,
jump*, skat*,
swing*, synkopa*
jódlování
Zvláštní, neobvyklý způsob tvoření hlasu ve vysoké poloze. Jeho účelem bylo zvýšit
zvučnost a dosáhnout tak dorozumívání na větší vzdálenosti. Proto jsou mateřskou zemí jódlování horské kraje (hlavně Alpy), kde se takto dorozumívali pastevci z kopce na kopec. Někde se mu říká
h a 1 e k á n í (např. v Karpatech).
Podstata jódlování byla teoreticky prozkoumána a popsána; je možné se mu naučit. Pro jódlování je typické jeho střídání s přirozeným zpěvem v nižších polohách.
jump
(džamp)
(Anglicky skok). Označení pro jazzové projevy vyhraněného tempa* a výrazného
rytmu*. Jump navazuje na
zjednodušené a stylizované blues* a jeho další zjednodušování přispělo k formování původního
rock-and-rollu*.