I
idée fixe
Příznačný* motiv


imitace
Česky napodobení. Kontrapunktická* práce s tématem, spočívající v opakování tématu dalšími hlasy. Imitací je několik druhů podle toho, opakuje-li se základní téma přesně, nebo jen jeho rytmus*, mění-li se tempo* apod. Imitační technikou jsou psány složitější kontrapunktické formy, jako je kánon* a fuga*.


impresionismus
Imprese je dojem. Však také všem impresionistům - malířům, kteří tento umělecký směr objevili, básníkům i hudebníkům, jde především o sdělení dojmu, jakým na ně zapůsobil okolní svět v jediném okamžiku, který se už nikdy opakovat nebude. "Prchavý okamžik" - to je impresionistický pojem.

Těžištěm hudebního impresionistického výrazu je harmonie*, která se však už nechce řídit ustálenými zákony. Uvolňuje tonalitu*, libuje si v složitých, rozmanitě obměňovaných akordech, souběžných kvintách*, zrovnoprávňuje všechny tóny* stupnic* kromě tóniky*, které její základní význam ponechává. V impresionistických skladbách se nepracuje s tématem*, melodie* jsou útržkovité a nenajdete ani polyfonii*. Tak jako impresionismus v malířství zrušil perspektivu, hudební impresionismus ruší nebo alespoň znejasňuje formální členění skladby. Toto znejasnění je typické i pro instrumentaci*, v níž si, když je vynalézavá, jednotlivé nástroje* ani neuvědomujeme.

Impresionistickou skladbu neposlouchejte s partiturou v ruce. Nebude vám tím srozumitelnější, jako třeba skladby klasicistní*. Naopak. Impresionistická skladba předpokládá, že budete vnímat jen a jen ji - a v důvěře se otevřete dojmu, který vám chce sdělit. Pak vás obohatí.
Otcem impresionismu je francouzský skladatel Claude Debussy (klód debisi) ( 1862 - 1918 ), ale skladby, které
 jsou předzvěstí tohoto hudebního směru, najdeme již dříve v díle M. P. Musorgského (Kartinky), P. Dukase (Učeň čaroděj) a v raných skladbách E. Satieho; ojediněle, spíše ve formálních prvcích, se objevuje i v díle R. Schumanna, F. Liszta a G. Verdiho.
V Debussyho díle se v plné síle objevuje impresionismus v orchestrální předehře* Faunovo odpoledne. Její premiérový úspěch roku 1894 byl nečekaný; zejména mladí posluchači byli okouzleni a nové vidění světa touto zvláštní hudbou jednoznačně přijali. Následovala tři orchestrální Nokturna (Oblaka, Slavnosti, Sirény), tři symfonické skici Moře (Od úsvitu do poledne na moři, Hry vln, Rozhovor větru s mořem), klavírní* Rytiny, Obrazy, Masky a vrcholná Preludia*: 24 drobných klavírních skladeb - bizarních obrázků bizarních skutečností: Vítr na pláni, Stopy ve sněhu, Co viděl západní vítr, Potopená katedrála, Vřesy, Terasy, na něž dopadá měsíční svit, Ohňostroj, Mlhy, Mrtvé listí.

Hudební impresionismus oslnil, a proto ho přijala za svůj, nebo se alespoň o něj pokoušela, většina skladatelů té doby. Nejvýznamnějším z nich byl Maurice Ravel /moris/ (1875 1937). I on miluje klavír* (Vodotrysky, Zrcadla), ale píše i hudbu komorní*, např. Trio pro housle*, violoncello* a klavír* nebo Sonátu pro housle a violoncello či Klavírní koncert* pro levou ruku. Slavné je jeho orchestrální Bolero, Španělská rapsódie, balet* Dafnis a Chloe a dětské skladby pro čtyřruční klavír Má matka husa.

Všemi impresionistickými barvami září také hudba Itala Ottorina Respighiho /respigi/ (1870 - 1936) ve skladbách oslavujících "věčné" město: Římské fontány, Římské pinie, a Římské slavnosti.

Každý vnímáme svět kolem sebe po svém. Nebo ho ani nevnímáme. Vánek prostě neslyšíme a na mlhu hubujeme. A přece co v ní je krásy! - Všemu se může člověk naučit. I dívat se jinak, nově. Umění je tu proto, aby nám v tom pomáhalo. A impresionismus je dobrým učitelem.


impromptu
(emprompty)
Z francouzštiny: neprogramní instrumentální* skladba volné formy i délky. Původně to bylo pojmenování skladby komponované bez přípravy, improvizované*.


improvizace
Hra nebo zpěv bez not* a bez přípravy, na určité - často vlastní - téma*. Improvizací vzniká specifická hudba tvořená za určitých okolností, v určité chvíli a v určitém prostředí, a proto neopakovatelná. Dříve se hodně improvizovalo na varhany* při mších*. Nejvlastnější oblastí improvizace je dnes jazz*, ale najdeme ji i v hudbě lidové* (provází třeba různá tělovýchovná cvičení) i vážné* (jako součást např. večerů poezie apod.). Schopnost improvizovat je vzácný dar, který nemá každý.


instruktivní skladby
Skladby (a skladbičky) komponované proto, aby toho, kdo je bude hrát, něčemu naučily (nejčastěji nějakému technickému problému hry). Jsou to např. etudy*.

instrumentace
Instrumentovat skladbu znamená označit v její partituře*, které nástroje* a v jakém vzájemném poměru (např. budou převažovat smyčce, hoboj bude mít sólo apod.) se mají při jejím provedení zúčastnit. Na nápaditosti skladatele, který instrumentaci provádí, často velmi závisí úspěch skladby, zejména v oblasti moderní zábavné* hudby.


instrumentalista
Hráč na hudební nástroj * čili instrument.


instrumentální hudba
Instrument je nástroj. Proto k instrumentální hudbě patří skladby hrané na hudební nástroje* či napsané pro hudební nástroje (na rozdíl od hudby vokální*). Instrumentální hudba se pěstovala a vyvíjela od dávných dob jak v hudbě lidové*, tak i v hudbě vážné* a zábavné*.
Zejména instrumentální hudba zábavná byla ve všech dobách významnou složkou hudebního života, i když např. ve středověku oficiálním hudebním světem (jehož doménou byla vokální hudba chrámová) na vědomí brána nebyla. Její nositelé potulní hudebníci - žili na okraji společnosti, jak o tom svědčí různé předpisy a zvyklosti. Teprve s rozvojem měst se začalo zlepšovat i postavení hudebníků - pištců, pozounérů* aj. Ti v duchu tehdejší doby vytvářeli různá bratrstva a cechy nebo přímo vstupovali do městských služeb. Ve Vídni vznikla taková muzikantská organizace již roku 1288, v Paříži 1331. Takto organizovaní hudebníci pak pod patronací města nebo vrchnosti obveselovali obyvatelstvo měst jednotlivě nebo v souborech i kapelách* při nejrůznějších příležitostech. O existenci takových kapel u nás máme zajímavou zprávu z počátku 15. stol. z Chebu.

"Městští pištci" v Chebu nebyli tehdy jen pištci, ale také houslisté a loutnisté. Hráli při nejrůznějších příležitostech - církevních slavnostech, svatbách a křtech měšťanů, cechovních hrách a slavnostech, byli zváni do sousedních měst i šlechtických sídel. Byli odměňováni z městských fondů, město jim pořizovalo jednotný oblek. Takové kapely existovaly tehdy v různých podobách v každém větším městě - v Norimberku např. to byli (až na jednoho) samí trubači.

Instrumentální hudba "vážná" se od hudby vokální zcela osamostatnila teprve v období renesance*, zejména v díle A. a G. Gabrieliů. V podstatě se již tehdy vytvořily základy dvou hlavních typů instr. hudby: komorní (z méně rozměrných "světských" canzon /kancóna/), a orchestrální (ze slavnostní, nástroji bohatě vybavené chrámové sonáty*).
K o m o r n í  hudba má název podle italského slova camera (kámera), což znamená místnost, pokoj. Komorní hudba byla totiž původně komponována pro malou společnost, která se scházela v komnatách zámků nebo v salónech měšťanských bytů, v soukromých zahradách a parcích. A co bylo hlavní - sama tuto hudbu většinou provozovala. Zlatým věkem komorní hudby bylo 18. století, ale pěstovala se bohatě i v 19. stol. Naše uspěchané století domácímu muzicírování příliš nepřeje, i když v některých zemích nastává renesance této hudby. I u nás však existuje řada amatérských komorních souborů, některé vynikající úrovně.
Od počátku minulého století se komorní hudba provozuje i na veřejných koncertech*. Stala se významnou součástí skladatelské tvorby a vytvářely a vytvářejí se pro ni významné profesionální soubory, např. u nás České* kvarteto, České dechové kvinteto, České noneto,apod.

Komorní hudba se dělí podle počtu a použití jednotlivých nástrojů:

1. Sólová skladba - pro jeden nástroj nebo pro jeden nástroj hlavní a druhý doprovázející. Například populární Bachova Chaconna d moll (čakona) z druhé partity pro sólové housle* bez doprovodu nebo houslové sonáty L. v. Beethovena s klavírním doprovodem;

2. Duo - pro dva samostatně vedené, skladebně rovnocenné nástroje. Krásným příkladem takové skladby je Smetanovo duo Z domoviny;

3. Trio - skladba pro tři nástroje - bývá nejčastěji smyčcové (různé kombinace smyčcových nástrojů) nebo klavírní (housle, violoncello*, klavír*). Například Drobnosti A. Dvořáka (dvoje housle a viola*) a Trio g moll B. Smetany (housle, violoncello, klavír);

4. Kvartet - skladba pro čtyři nástroje. Bývá smyčcový (klasické obsazení: dvoje housle, viola, violoncello), klavírní (tři smyčcové nástroje a klavír) nebo komponovaný pro nejrůznější kombinace smyčcových i dechových nástrojů. Příklad smyčcového kvartetu si můžete vybrat z početné kvartetní tvorby L. v. Beethovena nebo našeho A. Dvořáka, který napsal i klavírní kvartet (op. 87). Jako příklad kvartetů odvážných kombinací poslouží Kvartet pro klavír, lesní* roh, violoncello a tambura piccolo (pikolo) B. Martinů;

5. Kvintet - skladba pro pět nástrojů. Nejčastěji jde o spojení čtyř strunných nástrojů s klavírem (A. Dvořák, op. 81 ) nebo jsou v něm zastoupeny pouze nástroje smyčcové (L. v. Beethoven, op. 29) či dechové (Kvintet pro dechové nástroje B. Martinů). Ale také, zvláště v moderní hudbě, najdete kvinteta různých nástrojových kombinací;

6. Sextet - skladba pro šest nástrojů. Jeho klasické obsazení je toto: dvoje housle, dvě violy, dvě violoncella. Různá jsou sexteta dechová: například Sextet op. 48 A. Dvořáka, dechový sextet "Mládí" L. Janáčka a Sextet pro dechy a klavír B. Martinů;

7. Septet (septuor) - skladba pro sedm nástrojů. Většinou se kombinují nástroje smyčcové s dechovými (L. v. Beethoven: Septuor, op. 20);

8. Oktet - skladba pro osm nástrojů, většinou v kombinaci dechových a smyčcových (A. Dvořák: Serenáda, op. 22 pro klavír, dvoje housle, violu, hoboj*, klarinet*, fagot* a lesní roh;

9. Nonet - skladba pro devět nástrojů. První skladbu tohoto typu (pro housle, violu, violoncello, kontrabas*, flétnu*, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh) napsal L. Spohr a dlouho byla jediná. Teprve vytvoření Českého noneta dalo podnět ke vzniku bohaté nonetové literatury. U nás je nejznámější Fantazie na staročeské chorály pro noneto od Otakara Jeremiáše.

10. Skladby pro početnější skupiny nástrojů, kde jsou některé nástroje zastoupeny několikrát, ale ne zase tak mnohonásobně jako ve velkých skladbách symfonických. Tyto komorní skladby většinou nemají svá jména podle nástrojového obsazení. Známe je nejčastěji jako suity, serenády, divertimenta, kasace a sinfonie barokního* a raně klasicistního* období.
Soubory, které komorní hudbu provozují, se jmenují: duo, trio, kvarteto, kvinteto, sexteto, septeto, okteto, noneto a komorní ansámbl či orchestr. V České republice je mnoho světově proslulých komorních souborů, např. Pražské strunné duo, Sukovo trio, Kvarteto* hlavního města Prahy, Pražské dechové kvinteto, Pražský komorní orchestr. Sexteta, septeta a okteta jako profesionální soubory většinou ani u nás, ani ve světě neexistují. K provedení skladeb tohoto typu se umělci sdružují příležitostně. Vyjímku tvoří naše České noneto, které jako profesionální soubor existuje již přes půl století.    O r ch e s t r á 1 n í  hudba - na rozdíl od komorní - počítá s několikanásobným zastoupením jednotlivých nástrojů. Jsou to symfonie*, suity*, symfonické* básně, serenády*, předehry*, tance* apod. Zkrátka všechno, co se jako orchestrální hudba napíše nebo upraví. Nazýváme ji tak proto, že ji hraje orchestr*. Ale ten může být různý: symfonický*, smyčcový, salónní, dechový, estrádní, jazzový.


interludium
Mezihra. Většinou krátká skladbička pro varhany*, spojující jednotlivé sloky chorálu*.


intermezzo
(intermeco)
Původně, koncem 16. století, tento italský výraz znamenal hudební zábavy mezi jednotlivými akty opery* seria, z kterých se vyvinula opera buffa*. Dnes tak jmenujeme krátké věty v suitách* nebo hudbu mezi akty jevištních děl. Skladatelé někdy také komponují Intermezza jako charakteristické*, náladové skladby (např. J. Brahms).


interpretace
Provedení díla. I n t e r p r e t  je ten, kdo skladbu hraje nebo zpívá.


interval
Máme-li zpívat nebo hrát, potřebujeme rozeznávat výškové vzdálenosti jednotlivých tónů. Pro tyto vzdálenosti má hudební nauka název  i n t e r v a l. Interval je tedy vzdálenost mezi výškami dvou tónů. Základním intervalem je celý tón* (= velká sekunda, viz níže).

Intervaly jsou:

č i s t é (prima, kvarta, kvinta, oktáva), nebo 
v e 1 k é  a   m a l é (sekunda, tercie, sexta, septima) a
z m e n š e n é  či  z v ě t š e n é (mohou být všechny).
Ozvou-li se oba tóny současně, vzniká interval 

zazní-li po sobě, je to interval

m e l o d i c k ý :

Prima je vzdálenost mezi 1. a tímtéž tónem, sekunda mezi 1. a 2. tónem stupnice atd. Jména intervalů jsou původu latinského. Intervaly označujeme arabskými číslicemi, což je důležité znát především pro praxi (kytarové značky* apod.).

Uvedené intervaly jsou utvořeny z tónů stupnice* C dur, ale tvoříme je obdobně ve všech stupnicích.

Některé oblasti hudby (např. hudba arabská) počítá s intervaly menšími, než jsou naše. Vzdálenost mezi dvěma tóny děli na třetiny (třetinotóny) a čtvrtiny (čtvrttóny) i menší díly. Vyjímečně se toto dělení vyskytuje i v evropské hudbě lidové* (např. na Moravském Slovácku) a umělé (A. Hába, E. Ysaye).


intonace
Řekne-li se, že někdo "intonuje" a jiný "neintonuje", znamená to totéž, jako když se řekne "zpívá čistě" a "nezpívá čistě". Takže uvidíte-li knihu, která se jmenuje Intonace, bude vám už jasné, že je to soubor cvičení k posílení schopnosti intonovat, tedy zpívat čistě, bezpečně určit a zazpívat intervaly*.