H
habanera
Pomalý tanec ve 2/4 taktu*, španělského původu, podobný tangu*.
Jeho charakteristický rytmus* uslyšíme i v hudbě  vážné*, například v árii* Carmen ze stejnojmenné Bizetovy 
opery * "Láska ptáče je volné, divé".

harmonie
1. Nauka o stavbě akordů* a jejich spojování
Představme si na každém tónu* diatonické* stupnice určitý doškálný akord, ať už kvintakord* nebo septakord*.

V obyčejné C dur stupnici máme tedy celkem 7 různých kvintakordů, které charakterizují úplnou tóninu, a kromě toho dalších 7 septakordů.
Nejdůležitější ze všech těchto akordů jsou tzv. hlavní kvintakordy na I. IV. a V. tónu stupnice. Tyto kvintakordy zastupují tři hlavní harmonické funkce:

- tónickou
- subdominantní 
- dominantní

Tónický kvintakord je hlavním akordem tóniny. Vyjadřuje harmonický klid a je centrem, ke kterému směřuje veškeré harmonické dění. Subdominantní a dominantní akordy naopak jsou nositeli různě harmonického napětí. Např. dominantní kvintakord obsahuje citlivý tón, který působí v tónině (zvláště v přirozeném laděni) velmi disonantně*.
Akordy na II. III. VI. a VII. stupni tóniny se nazývají vedlejší akordy (mají vedlejší harmonickou funkci).

Kvintakord a septakord na II. stupni a kvintakord na VI. stupni, všechny tyto akordy se považují obvykle za příbuzné subdominantnímu kvintakordu a používají se často na místě subdominanty.

Akordy na III. stupni a kvintakord na VII. - tyto akordy se harmonicky-podobají dominantním akordům.

Zvláštní postavení má septakord na VII. stupni, který obsahuje tóny z akordů jak dominantní, tak i subdominantní harmonické funkce a je to vůbec nejdisonantnější doškálný akord.
Disonance v subdominantních a dominantních akordech směřují k rozvedení do konsonantního* tónického kvintakordu. Můžeme je také spojovat mezi sebou navzájem, čímž vytvoříme různé odstíny napětí (to je zvlášť výrazné v přirozeném ladění).

Bohaté možnosti harmonických spojů a proměn skladatelé odedávna využívali k vyjádření citových pohnutek a různých lidských nálad. (zvláště v hudbě období baroka)
V hudební praxi se časem ustálily některé typické sledy akordů, tzv. kadence. Je jich celá řada. Používají se zejména tehdy, je-li třeba charakterizovat znovu tóninu, ve které skladba probíhá. Kadence (v širším smyslu jakékoli ustálené harmonické sledy) jsou jakési základní pilíře celé harmonie. Cvičit se v hraní kadencí je užitečné pro každého hudebníka, který chce umět na svůj nástroj* dobře improvizovat*. A vůbec učit se harmonii je důležité nejen pro hudebníky, ale pro každého člověka. Ačkoli se to nezdá, souvisí harmonie prokazatelně i s přírodními vědami (např. matematikou). Zkrátka, každý, kdo otevře učebnici harmonie, bude překvapen, jak veliké možnosti nám sama hudba nabízí. 

2. Od středověku také označení pro akord, souzvuk, soulad

3. U starých Řeků označení pro melodicky uspořádanou řadu tónů*, stupnici*, aj.

4. Hudební soubor dechových nástrojů*.


harmonika
l. Akordeon *

2. Harmonika dechová čili "foukací", hudební nástroj* s kovovými jazýčky různé velikosti. Patří k oblíbeným nástrojům-hračkám pro hudebníky amatéry*, ale umí být i nástrojem koncertním a ve hře na ni lze dosáhnout opravdové virtuozity*, jako se to podařilo B. Plevovi.


harmonium
Mnohohlasý dechový hudební nástroj* - takové malé domácí varhany*, ale bez píšťal, s kovovými jazýčky, jako má akordeon*.
Není to nástroj Starý, je mu teprve přes sto let, ale už brzy po svém vzniku byl důležitý pro pěstování domácí hudby. Literatura pro harmonium je velmi bohatá - psali pra něj C. Saint-Saens, C. Franck, R. Strauss, A. Schönberg, G. Mahler, z našich skladatelů i B. Smetana a A. Dvořák. Dnes byste však tento nástroj našli v málokteré domácnosti. Ještě tak někde v malém kostele, kde nahrazuje varhany.

helikón
Tuba*


hmatník
Dřevěná (zpravidla ebenová) deska přiklížená ke krku strunných hudebních nástrojů*, k níž se jednotlivými prsty tisknou struny a tím se zkracují, aby tak vydaly vyšší tóny*. U smyčcových nástrojů je hmatník od krajů ke středu mírně vydutý; u kytary*, mandolíny* a citery* je plochý, opatřený nízkými kovovými pražci, které přesně vymezují místo stisknutí strun.

homofonie
Skladebná technika, při které má jeden hlas vedoucí úlohu a ostatní ho doprovázejí.


hopak 
Ukrajinský tanec* ve dvoudobém taktu*. Doprovází ho většinou šalmaj*, gusle, bubínek s rolničkami nebo cimbál*. Z vážného, klidného tempa* na začátku přechází tanec do vášnivého reje.


horna
 Lesní * roh


hornista 
Hráč na lesní* roh. 


hošije
Lidová* hudba (v Podluží)

housle Smyčcový* nástroj*, o kterém napsal rožmitálský kantor* J. J. Ryba, že "jsou v muzice nástrojem tak potřebným jako v lidském obcování vezdejší chléb". Jejich předchůdcem byla viola* da braccio a polské "skřipce", kolébkou Itálie, kde se jejich stavbou začali ve 2. pol. 16. století zabývat mistři Gasparo da Salo a Giovanni Paolo Maggini (džovany madžíny) ve městě Brescia (breša) a rody Amati, Stradivari a Guarneri ve městě Cremona (kremona). Téměř 200 let trval rozkvět slavné italské houslařské školy, z níž vyšly nástroje tak pozoruhodné, že dodnes zůstávají měřítkem dokonalosti i krásy.

V orchestru* housle zdomácněly v době baroka*, a protože byly schopny velkých výrazových odstínů a melodických proměn, byly pro ně brzy komponovány i skladby sólové*. První taková skladba se jmenuje Hudební city a vydal ji roku 1617 Biagio Marini (bjadžo maríny), houslista od sv. Marka v Benátkách. Postupně se housle stávají nejdůležitějším nástrojem orchestru, skladatelé pro ně komponují slavné skladby, housloví virtuosové* se stávají miláčky hudebního obecenstva (N. Paganini, J. Kubelík, D. Oistrach, J.Suk, H.Szeryng aj.). Velká potřeba dobrých nástrojů dává vzniknout novým houslařským školám, mezi nimiž patří významné místo mistrům českým: T. Edlinger, J. J. Hellmer, v současné době rody Špidlenů, Vávrů a Pilařů.

Housle jsou úchvatné na poslech, krásné na pohled a vzrušující i při doteku. Jsou ztělesněním dokonalostí - a rádi se proto s nimi setkáváme. Ať hrají vesele, nebo smutně, vznešeně, nebo skotačivě. V orchestru symfonickém, lidovém či tanečním, všude hrají prim.


hudba
Umění, jehož vyjadřovacím prostředkem jsou tóny*.
Viz též absolutní*, čtvrttónová*, dodekafonická*, elektronická*, exotická*, filmová*, instrumentální*, konkrétní*, Lidová*, populární*, primitivní*, programní*, punktuální*, scénická*, serijní*, středověká*, taneční*, vážná*, vojenská*, vokální*, zábavná* hudba.


hudební archívy
1. Sbírky hudebnin, které si vytvořily a tvoří různé instituce (kláštery, zámky, hudební soubory, divadla, školy) pro svou potřebu. Jsou však známy i bohaté sbírky soukromé (např. Strakův hudební archiv). Hudební archívy u nás dnes existují také jako součásti muzeí, okresních a oblastních archívů či Státního archívu (např. Českokrumlovská* hudební sbírka, Hudebně historické oddělení Národního muzea či Moravského muzea);

2. Instituce nebo místo, kde jsou shromážděny doklady a památky hudební historie, např. Hudební archív v Kroměříži; 

3. Archív gramofonových* desek čili d i s k o t é k a , archív magnetofonových pásků čili f o n o t é k a


hudební časopisy
Specializované časopisy věnované hudbě mají své počátky v hudebních přílohách různých jiných časopisů. Velký rozvoj hudebního časopisectví nastal v Německu, Francii a Anglii v
1. pol. 19. století, např: Schumannův Neue Zeitschrift für Musik (noje cajtšrift fír muzík), Allgemeine musikalische Zeitung (algemajne muzikáliše cajtung), Revue musicale (revi mizikal), Le ménestrel, The Musical World (sz mjúzikl véld), The Musical Times (tajmz), aj. K nejvýznamnějším českým hudebním časopisům patří Dalibor, Cyríl, Smetana, Česká hudba, Hudební revue, dnes mj. Hudební rozhledy, Hudební věda.


hudební knihovny
Sbírky hudebnin a knih z oblasti hudební teorie, historie i hudební vědy, které si budovaly a budují různé hudební instituce - především školy - pro svou potřebu. Existují ovšem i hudební knihovny nebo hudební oddělení knihoven pro potřeby široké veřejnosti, např. v Národní knihovně, Městské knihovně v Praze, okresních knihovnách.


hudební nástroje 
Nástroje *


hudební slovníky
Takový slovník je pro každého muzikanta velice užitečná kniha. Dozví se z ní totiž základní informace o jménech a pojmech, s kterými se v hudbě setkává. Nejpodrobnější a také nejslavnější hudební slovníky jsou anglický The New Grove Dictionary of Music and Musicaians (dz ňú grouv dykšeneri ov mjúzik end mjúzišnz) a starší německý Riemann Musiklexikon (ríman muzíkleksikon), u nás je to Pazdírkův hudební slovník naučný (jehož část osobní končí písmenem "M") a Československý hudební slovník. Malým slovníčkem je i tato knížka.


hudební sluch
Absolutní * sluch
Schopnost člověka přesně rozlišovat a napodobovat tóny*, případně intervaly*. Kvalitu hudebního sluchu si můžeme o mnoho vylepšit cvičením intonace*, nebo jakýmkoli provozováním hudby.


hudební školství
V dávných dobách se hudbě vyučovalo především soukromě.Soustavnější výuka zpěvu a hudební teorie probíhala v klášterních školách a na univerzitách. Své nástupce školili hudebníci zámeckých kapel* a význační umělci všech oborů. V učební osnově středověkého školství vůbec bylo vyučování zpěvu, zvláště bohoslužebného, důležitou součástí učiva. První "hudební školy" byly pěvecké školy v době hudebního baroka*, např. v italské Bologni (boloňa). Známým a váženým zpěvním pedagogem byl tehdy 
N. Porpora (nykolo), který vyučoval v Benátkách, Vídni, Londýně, Drážďanech a Neapoli. Protože však hudba a zpěv měly stálé a důležité místo v celé školské soustavě, byly některé školy, na nichž učili dobří kantoři-hudebníci, významnými středisky hudebního vyučování: např. škola u sv. Tomáše v Lipsku, ve Francii tzv. maitrises (métrise) - sborové školy při větších chrámech. Speciální hudební školy vyššího typu se vyvinuly nejdříve v Itálii. V Neapoli byly např. již v 16. století čtyři konzervatoře*.

Roku 1784 vznikla v Paříži Královská škola zpěvu a deklamace, roku 1793 byla rozšířena v Národní hudební ústav a o dva roky později dostala jméno konzervatoř. Počátkem 19. století vznikly podobné ústavy v Bologni, Neapoli, Miláně, roku 1811 i v Praze. Londýn má od roku 1822 Královskou akademii hudby, Berlín od roku 1869 Vysokou hudební školu atd.
V našich zemích je v 16.- 19. století těžiště hudebního vyučování v tzv. normálních školách, kde byla hudba jednou ze základních součástí výuky a kantoři ji se svými žáky systematicky pěstovali i mimo školu. Roku 1840 byla založena Žofínská* akademie, jejímž programem bylo zvýšit úroveň hudebního vzdělání; ve 2. pol. 19. stol. systematicky školily svůj dorost i zpěvácké* spolky. První speciální hudební škola byla založena roku 1825 v Berouně. Ještě roku 1921 však byla sít takových škol poměrně řídká (v českých zemích jich bylo 35). V průběhu let jejich počet sice vzrostl a hudební školy byly v každém větším městě, ale jejich organizace i osnovy byly nejednotné. Přesto některé školy byly vynikající a staly se z nich významné hudební instituce - jako např. v Českých Budějovicích za působení B. Jeremiáše.

Po roce 1945 prošlo základní hudební školství několika pozitivními změnami a roku 1961 byl schválen statut lidových škol umění (LŠU). Nyní jsou to Základní umělecké školy. Vyučuje se na nich hře na různé hudební nástroje* i hudební teorii, a to ve dvou cyklech:

a) přípravný ročník a základní sedmileté studium pro děti do 15 let

b) specializované tříleté studium pro pracující a studující mládež.

Kromě hudby se vyučuje i umění výtvarnému, tanečnímu a dramatickému, ale těžiště jejich práce je v hudbě. Dnes existuje již mnoho soukromých uměleckých škol hudebních, tanečních apod., roste i počet základních škol s rozšířeným hudebním vyučováním.

První institucí profesionálního hudebního školství byla u nás pražská konzervatoř*, založená roku 1811. V roce 1830 přibyla pražská varhanická škola, roku 1881 varhanická škola v Brně (roku 1919 změněná na konzervatoř), roku 1919 Mistrovská škola v Praze. Dnes je v Praze ještě konzervatoř pro mládež s vadami zraku, dále jsou v českých zemích konzervatoře v Plzni, Ostravě, Kroměříži, Brně, Teplicích, Pardubicích a Českých Budějovicích. Jejich pokračováním jsou vysoké školy: hudební fakulty Akademie* múzických umění (AMU) v Praze a Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) v Brně. Na konzervatořích a vysokých hudebních školách se kromě hry na hudební nástroje vyučuje i zpěv, dirigování, skladba, operní režie a hudební teorie. Studium na konzervatořích je šestileté, na vysokých školách čtyřleté i pětileté.
Naše hudební školství doplňuje i Vojenská hudební škola v Roudnici nad Labem a různé školy soukromé.


hudební vydavatelství
V hudebních vydavatelstvích se vydávají tiskem hudebniny, knihy o hudbě, školy hry na hudební nástroje, slovníky*, zpěvníky*, různé pomůcky pro provozování hudby (např. soupis kytarových* značek), dále pak gramofonové* desky a kazety. V České republice jsou dvě hudební vydavatelství s dlouhodobou tradicí: Supraphon, Panton.
Supraphon (suprafon) v dnešní podobě existuje od roku 1961. Předtím byly hudebniny a knihy o hudbě vydávány v Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, gramofonové desky v Gramofonových závodech.

Panton je vydavatelství Českého hudebního fondu. Vzniklo roku 1958 a jeho cílem a posláním je péče o publicitu a šíření české soudobé hudební tvorby a interpretačního umění.

Dnes existují také soukromá vydavatelství hudebnin i knih o hudbě, např. Popron, Bonton, Rosa, Edit, aj.



humoreska
Radostná, vtipná charakteristická* skladba, jak ji známe např. z populární, znovu a znovu novými úpravami "omlazované" Dvořákovy Humoresky.


hymnus
Historická forma* jednohlasého zpěvu* z období středověku*. Byl to chvalozpěv komponovaný na latinské texty. V církevní hudbě dodnes nacházíme původní starokřesťanské hymny: Gloria in excelsis Deo, Sanctus a Te deum. V novější době jsou jako hymnus označovány i rozsáhlé kantátové* a oratorní* skladby, často světského* charakteru, jako např. Dvořákův hymnus Dědicové Bílé hory.