D
da capo 
(da kápo)
Z italštiny (zkrácené D.C.): opakovat od začátku.

D.C. senza replica (sénca replika) nebo D.C. senza repetizione (repetycijóne): od počátku ke konci bez opakování jednotlivých částí.

dechová hudba
1. Hudba provozovaná dřevěnými a žesťovými dechovými nástroji*
2. Vžitý název kapely* nebo orchestru* složeného jen z hráčů na dechové nástroje (dechovka).


diatonika
Tónový systém zavedený v evropské hudbě. Jedná se o uspořádání tónů* z hlediska jejich výšky. Předpona dia- ve slově diatonika znamená, že jde o spojení různých věcí v jednom celku. Diatonický tónový systém se skládá z intervalů* malých a velkých sekund*. Čistá oktáva* je rozdělena tedy nepravidelně na 5 sekund.velkých a 2 malé.
Diatonická stupnice je sedmitónová, tóny jsou vzájemně od sebe vzdáleny po celých tónech a po půltónech.
Je třeba upozornit, že intervaly v diatonické stupnici jsou navíc ještě nepravidelně laděné, tedy různě velké.(např. půltón mezi 3. a 4. stupněm je nepatně větší než půltón mezi 7. a 8. stupněm.) To poznáváme jen při fyzikálních měřeních a výpočtech kmitočtů, lidské ucho tyto rozdíly nepostřehne. Teoretické základy přesného diatonického ladění objevil a zformuloval již Pythagoras ze Samu v 6. stol. př. n.1.
Protikladem diatoniky je ch r o m a t i k a *, tedy tónová soustava uspořádaná ze samých půltónů. Čistá oktáva je rozdělena na 12 stejně velkých půltónů. Chromatické půltóny jsou temperované, tedy všechny přesně stejně velké. (tzv. temperované ladění*.)
Diatonika byla po staletí hlavním tónovým systémem evropské hudby. Byla překonána hudební praxí teprve v 18. stol. po vynálezu temperovaného ladění na klávesových nástrojích*. Od té doby začíná chromatika v evropské hudbě převažovat, od 2. pol. 19. stol. se stala hlavním tónovým systémem naší hudby.
V moderní vážné* hudbě se můžeme setkat i s jinými tónovými systémy (viz. exotická* hudba, čtvrttónová* hudba).


diminuendo
(dyminuendo)
Z italštiny: postupně zeslabovat.


dirigent
Hudebník, který řídí orchestrální hudební těleso a odpovídá za nastudování a interpretaci* hudebního díla včetně jednotného uměleckého pojetí, rytmu, souhry. Základem dirigentovy práce je taktování*. Jeho gesto však neudává pouze tempo skladby, jeho součástí je také mimika, kterou naznačuje i dynamiku, frázování a celkový výraz skladby. Konkrétní skladba vyznívá v interpretaci různých dirigentů často velmi odlišně.

Dirigování jako samostatný obor hudební reprodukce známe teprve od 1. pol. 19. století. V 17. století byl vedoucí osobností orchestru* hráč generálního* basu na cembalo* nebo varhany*, v 18. století koncertní mistr.


disharmonie
Nehezký až nepříjemný souzvuk

diskotéka
1. Archív či sbírka gramofonových* desek
2. Taneční zábava při reprodukované hudbě


disonance 
(dysonance)
Souzvuk dvou nebo několika tónů*, který působí drsně až nepříjemně.


divertimento 
(dyvertymento)
Z italštiny: původně zábava. Dříve totiž divertimento sloužilo jako hudba ke stolování nebo jako hudba doplňující společenské akce. Často byla divertimenta psána na objednávku (např. první divertimenta J. Haydna a W. A. Mozarta). Divertimento má 5 - 6 částí: některé z nich jsou taneční (zpravidla menuety*), jiné variační*. Většinou bývá divertimento komponováno pro komorní soubor dechových nástrojů*. Podobá se serenádě*.


divisi 
(dyvizí)
Z latiny (zkráceně div.): děleně. Setkáte se s tímto označením na takových místech skladeb, kde jednotlivé smyčcové nástroje* mají hrát dva, tři i více tónů* zároveň, což nelze provést dvojhmatem. Hráči se pak o noty* rozdělí - jedni hrají vrchní, druzí spodní tóny apod.


dixieland 
(dyksilend)
Původně se tímto výrazem označovalo území jižních otrokářských států USA. Dnes je používán ve třech významech:
1. Všechna bělošská jazzová* hudba v americkém městě New Orleansu (ňu orljens) na přelomu 19. a 20. stol. hudba bělošských souborů, které v 10. - 20. letech našeho století město opustily a působily na různých místech v USA i v Evropě.
2. Tzv. tradiční jazz vůbec, tj. tradiční jazzová bělošská i černošská hudba.
3. Bělošský jazz vycházející z tradičního jazzu, ale ovlivněný swingem*.


dodekafonická hudba
Jeden z typů serijní* hudby, a to typ nejdůslednější a svým způsobem nejdokonalejší. Základem skladby je řada dvanácti tónů* chromatické* stupnice*, v níž je každý tón stejně důležitý. Prvním teoretikem dodekafonie byl J. M. Hauer, prvním důsledně dodekafonicky komponovaným dílem Schönbergova Svita* pro klavír op. 25. J.M. Hauer doporučoval dokonce pro dodekafonický způsob práce zavést novou notaci*: osmilinkovou notovou osnovu* (jako grafický obraz klaviatury - linky by znázorňovaly černé, mezery bílé klávesy) - a notové písmo bez posuvek*. Poloha not stejných jmen by se neměnila, transponování do různých oktáv by umožnily klíče* a oktávové* značky.


dolce 
(dolče) 
Z italštiny (zkráceně dol.): sladce, líbezně, jemně. Dolcissimo (dolčisimo): velmi sladce, velmi líbezně.


doloroso 
(dolorózo)
Z italštiny: bolně, žalostně.

domácí koncerty
Muzicírování pro radost a bez nároku na posluchačský ohlas, jen v domácím prostředí, je důležitá forma hudební aktivity amatérských, ale i profesionálních hudebníků od dávných dob. Najdeme o tom doklady ze starověku i renesance, v době barokní se zvláště v Itálii provozovala hudba v každé vzdělané rodině. V 18. a 19. století pěstovali tento druh hudební zábavy zejména čeští kantoři* se svými odchovanci (např. J.J.Ryba, Brixiové, Jiránkové, Hellerové). Profesionální umělci bývali k domácím koncertům zváni do šlechtických i měšťanských rodin. Takový ",salon" měla např. ve Vídni vdova po Gustavu Mahlerovi Alma Mahlerová, v Praze Fr. Palacký aj. Velmi rozšířené bylo komorní* muzicírování v rodinách koncem 19. a v prvních desetiletích 20. století. Často mělo rozhodující vliv na další hudební orientaci jeho mladých účastníků (tak tomu bylo například v případě O. Nedbala).

Obliba domácího muzicírování nezanikla ani dnes. Potvrzuje to vysoký počet komorních souborů zájmové umělecké činnosti. Jejich členové - jako jejich předchůdci - hrají především pro své vlastní potěšení z hudby, kterou reprodukují tak, jak sami cítí - a umějí.


dominanta
Pátý tón diatonické* stupnice anebo celý akord* na pátém stupni z tóniny*. Též harmonie*.

duet, dueto 
Vokální* hudba


duchovni hudba 
Církevní * hudba


duchovní píseň
1. lidová duchovní píseň  je hudební forma* jednohlasého církevního zpěvu, která se utvářela v národním jazyce vedle gregoriánského* chorálu a pod jeho vlivem. U nás např. Hospodine pomiluj ny, Svatý Václave apod.
2. umělá píseň pro bohoslužebné účely


duo 
Instrumentální * hudba, vokální * hudba.


duola 
Skupina dvou not* na místě tří not téže hodnoty v troj-, šesti-, devíti- a dvanáctidobých taktech*. Označuje se dvojkou nad trámcem anebo ve svorce.

dur - moll
Rozlišení tónin* nebo akordů* na tvrdé (durové, charakterizované velkou tercií) a měkké (mollové, charakterizované malou tercií). Vžitý způsob označování je velkými písmeny v případě dur (např. Sonáta* D dur) a malými písmeny v případě moll (např. Sonáta d moll).


dynamika
Stupňování nebo odstiňování síly tónů*, vyznačované v notovém záznamu různými dynamickými značkami, např. piano*, mezzopiano*, mezzoforte*, forte*. Též crescendo* a decrescendo*, diminuendo*.

džez
Jazz*