N
náraz
Melodická ozdoba*, jejíž značka se klade nad notu* nebo pod ni. Skládá se z hlavního tónu* a spodní sekundy*. Nazývá se též  m o r d e n t .

nástrojařství
Každý hudební nástroj* musel někdo vyrobit. V průběhu hudebních dějin se výroba nástrojů stala významným oborem lidské činnosti, které se věnovalo a věnuje mnoho lidí. Velký rozvoj hudebního nástrojařství nastal v 17. století. Tehdy dali dokonalou podobu smyčcovým nástrojům, především houslím*, slavní mistři Amati, Stradivari a Guarneri z italského města Cremona (kremona), tehdy dali varhanáři dnešní podobu a zvuk varhanám*, kterými byli hojně vybavovány kostely i u nás. Například v Táboře postavil první varhany pražský varhanář Pavel Rosol roku 1637.

V 18. století jsou už v Praze zavedené nástrojařské dílny houslařů slavných jmen - Josef Joachim a Tomáš Edlingerové, Jan Jiří a Karel Hellmerové, Kašpar Strnad, dílna varhanáře Antonína Reisse (rajs) a výrobce klavírů Jana Zelenky.

Ve druhé polovině 17. století je už také doložena nástrojařská tradice v Krušnohoří, která se pak koncem 18. století soustřeďuje do významných středisek v Lubech (dříve Schiinbach), v Kraslicích a na německé straně Krušných hor v Markneukirchenu (marknojkirchen). Tovární výroba se zde zavádí koncem první poloviny 19. stol. Přibližně v téže době  vznikají i velké nástrojařské závody v Hradci Králové (továrna na dechové žesťové nástroje V.F.Červeného, výroba klavírů A. Petrofa) a v Kutné Hoře (varhanáři J. Tuček a A. Melzer /melcrn/). Z houslařů 19. století jsou dnes nejvíce ceněny nástroje členů rodiny Homolků z Velvar.

Dnes kromě velkých státních i soukromých podniků pracuje také mnoho samostatných mistrů houslařů, (Vávrové, Špidlenové, Herclíkové, Pilařové aj.). Ve výrobě hudebních nástrojů - továrních i mistrovských - má Česká republika pověst světové velmoci.


nástroje
Hudebních nástrojů jsou desítky a každý je jiný. V podstatě se však podle toho, jak se jimi tvoří tóny, dělí na pět základních skupin.
1. S a m o z v u č n é , u nichž vzniká tón* chvěním celého nástroje (zvony*, talíře*, tamtam, gong*, xylofon*, tubafon, triangl* a kastaněty*);

2. b 1 a n o z v u č n é , jejichž tóny se tvoří rozechvěním blány - zpracované zvířecí kůže (bubny*, tympány*, tamburína*);

3. s t r u n n é , na nichž se tón vzbuzuje rozechvěním struny, která je napjata mezi dvěma pevnými body. Podle toho, čím se strunné nástroje rozechvívají, dělíme je na
a) smyčcové (housle*, viola*, violoncello*, kontrabas*, smyčcová citera*, srbské gusle a různé nástroje jiných národů), 
b) kolové (niněra),
c) drnkací s hmatníkem (loutna*, kytara*, ukulele*, citera, mandolína*, balalajka*, bendžo* a spousta nástrojů orientálních, hlavně indických, čínských a japonských) a drnkací bez hmatníku (harfa),
d) klávesové (klavír*, pianino*, cembalo*), 
e) úderné (cimbál*);

4. d e ch o v é , v nichž vzniká tón 
a) nárazem výdechu na hranu otvoru (flétna*, pikola*)
b) rozechvěním plátku nebo jazýčku jednoduchého (klarinet*, basetový roh, saxofon*),
c) rozechvěním plátku či jazýčku dvojitého (hoboj*, anglický* roh, fagot*)
d) rozechvěním vzduchu přímo rty, na něž se nasazuje nátrubek (lesní* roh, trubka*, pozoun*, tuba*, křídlovka*, eufonium*).
 K dechovým nástrojům řadíme i nástroje vícehlasé bez klaviatury (dechová čili foukací harmonika* a Panova flétna) a vícehlasé s klaviaturou a měchem (varhany*, harmonium*, akordeon*);

5. e l e k t r i c k é . Většina těchto nástrojů, které bývají nedílnou součástí mnohých dnešních hudebních skupin, vznikla až ve 20. století. Podle vzniku tónu* rozlišujeme nástroje mechanicko-elektrické, elektroakustické a nástroje čistě elektrické, kam patří nástroje elektronické (elektrotonické). Společným znakem všech je přeměna elektrických kmitů v kmity akustické (zvukové). Toho se dosahuje různými elektronickými zařízeními, která tento proces umožňují. Jsou to například různé oscilátory: elektronkové, tranzistorové, doutnavkové i fotoelektrické. Celý proces pak probíhá od mikrofonu, snímače nebo generátorů přes zesilovače a frekvenční filtry až k reproduktorům, kde nastává přeměna elektrické energie v akustickou a ta je vyzářena do prostoru.

M e c h a n i c k o - e l e k t r i c k é  (elektrofonické)nástroje jsou vybaveny kontaktními nebo bezkontaktními generátory, v nichž vznikají pravidelné elektrické kmity. Principy jsou různé (elektromagnetické, elektrooptické aj.). K nejslavnějším nástrojům této skupiny patří Mellotron (60. léta) a Hammondovy varhany (vyráběny již od roku 1934).
E l e k t r o a k u s t i c k é  hudební nástroje se liší od čistě elektrických tím, že vycházejí z principu akustických kmitů mechanicky vytvořených, které jednak zesilují, jednak barevně mění. Svým tvarem a způsobem hry se podobají různým druhům tradičních hudebních nástrojů, které jsou někdy opatřeny jen elektrickým adaptérem, tzv. snímačem, a jinak zůstávají ve své podstatě nedotknuty. Je to například kytara, klavír, akordeon, cembalo, housle, violoncello (vždy s kovovými strunami) aj. Také tvůrčí činnost hráče je táž jako u nástrojů tradičních, jen dynamické* rozpětí je nesrovnatelně větší a bohatší.
Čistě e 1 e k t r o n i c k é (elektrotonické) nástroje jsou budovány na principu elektrickém. Elektrické kmity vznikají přímo v různých elektronických generátorech. Dnešní elektronické nástroje pracují na principu analogovém nebo digitálním, pomocí MIDI systému je možné nástroje vzájemně propojovat, dálkově ovládat, programovat nebo i řídit počítačem. Tyto hudební nástroje jsou skutečnými elektrickými nástroji. Lze jimi nejen napodobit zvuk tradičních hudebních nástrojů, ale hlavně vytvářet nové tónové barvy a zvuky nejrůznějšího druhu. Tvary takových hudebních nástrojů a technika hry na ně jsou většinou odlišné od tradice. Proslavenými nástroji tohoto typu jsou tzv. Martenotovy vlny a Trautonium (30. léta), dnes klávesové syntetizéry (zn. Yamaha, Körg, Roland, aj.)
Nejrozšíenějšími typy elektrických hudebních nástrojů jsou dnes elektrofonické varhany, elektrická kytara a klávesový syntetizér*.

neapolská opera
V době hudebního baroka*, na rozhraní 17. a 18. století, se stala středem italského hudebního života Neapol. Bezstarostná veselost a vášnivá vznětlivost neapolského lidu, jeho záliba ve zpěvu a sklon ke kvapné povrchnosti tvoří celkové ovzduší, z něhož vyrostla neapolská škola, která vtiskla v prvních dvou třetinách 18. století ráz celé italské a největší části evropské hudební produkce. Jejím nejvlastnějším plodem byla opera*, která zde dovršila barokní typ, vedla později k jeho úpadku a ke vzniku nových forem.
Zvyšují se nároky na literární hodnotu libreta*. Nejúspěšnějším libretistou je Pietro Metastasio (pjetro metastázijo), jehož texty byly zhudebňovány všemi významnými skladateli až po Glucka a Mozarta. jeho lyrická, výrazově bohatá libreta spoluurčují i hudební formu neapolské opery, která klade těžiště dramatického děje do árií*. Proti árii stojí recitativ* accompagnato i secco, důležitá je vstupní symfonie*.

Neapolská opera vrcholí tvorbou A. Scarlattiho. Ale již ke konci 17. století upadá velká část produkce, která Scarlattiho většinou napodobuje, ve virtuózní* šablonu. Pěvci vyžadovali virtuozitu árií bez ohledu na dramatické zdůvodnění, obecenstvo se jí chtělo obdivovat. Mecenáši svým oblíbencům poskytovali často i značné finanční odměny. Zejména kastráti* bývali zahrnováni jměním a slávou. Kult samoúčelné virtuozity přispěl k praktické likvidaci dramatické pravdivosti děje a tím i původního poslání opery vůbec. Sopránem* zpívali i hrdinové antických oper, herecký projev stál úplně v pozadí a opera nakonec byla spíše koncertem jednotlivých árií než jevištním dramatickým dílem. Jednostrannému patosu a manýře se začali bránit někteří skladatelé drobnými vtipnými vložkami do přestávek, které měly přinést osvěžení. Z těchto vložek se později vyvinul jako samostatný útvar zdrobnělý druh opery, nazývaný buffa*.

V době svého zdravého rozkvětu neapolská opera určovala ráz operní i oratorní* tvorby v největší části Evropy, kam pronikala prostřednictvím kočujících italských operních společností, které hostovaly - často dlouhodobě - v kulturních střediscích. Také u nás obdivovalo obecenstvo italské pěvce nejen v Praze, ale i na venkovských šlechtických sídlech. Některé italské společnosti se do Čech i opakovaně vracely, jako např. do Kuksu společnost A. Denzia (dencijo).


neapolská škola 
Renesance*, opera*


neoklasicismus
Hudební směr 1. poloviny 20. století, zvláště v období mezi světovými válkami. Tvořili v něm skladatelé, kteří reagovali na složitost pozdního romantismu* a expresionismu* návratem k přehledné stavbě a výrazné melodice* staré barokní* a klasicistní* hudby, ovšem se zachováním moderní harmonie* i způsobu instrumentace*. Patří sem např.   P. Hindemith, S. Prokofjev, I. Stravinskij, D. Milhaud, B. Martinů, I. Krejčí.


neumy 
Nota *


nizozemská škola
Přibližně v poslední třetině 15. a první třetině 16. stol. se nizozemská škola zasloužila o maximální zdokonalení polyfonní* skladby. Toto období hudební renesance* je nazýváno zlatým věkem kontrapunktu*; i když se umění nizozemských mistrů často soustřeďuje na řešení technických problémů (kontrapunktické hříčky), snaží se i o citový výraz. Na harmonickou* výslednici (vertikální vztahy tónů) skladatelé sice ještě moc nemysleli, ale ve vedení hlasů dbali už tzv. harmonického principu.

Prvními mistry nizozemské školy byli Guillaume Dufay /gijom dyfeJ (před 1400 - 1474) a Gilles Binchois /žil binšoa/ (zemř. 1460). Dufay komponoval především církevní* skladby, Binchoisův význam je zase v chansonech (šanson), vícehlasých zpěvech světského obsahu. Z jejich vrstevníků je významný i Antoine Busnois /antoan bisnoa/ (zemř. 1492), jehož jeden chanson s vojenským námětem posloužil skladatelům oné doby jako cantus* firmus mnoha mší*.
Hlavními osobnostmi druhé generace nizozemských skladatelů byli 1. van Okeghem a J. Obrecht, v jejichž dílech již najdeme mnoho nového. Okeghem se hodně věnoval pedagogické činnosti a skladatelé třetího, vrcholného období nizozemské školy jsou vesměs jeho žáky: Antonius Brumel, Jean Ghiselin /žan/, l..oyset Compére /komper/, Josquin Després, Heinrich Isaak /hajnrich/, Pierre de la Rus /pjer d la ri/, Jean Mouton /žan mutoN aj. Mnozí z nich - ve vrcholném období patřilo k nizozemské škole asi 70 skladatelů - působili v chrámových a knížecích kapelách* v zemích západní Evropy a ovlivnili tak významně další hudební vývoj.


nokturno
Charakteristická* skladba, vystihující náladu večera a noci. Hudební romantismus* této formě velmi přál; ze skladatelů ji nejvíce proslavil F. Chopin.


non
Z italštiny: ne. Non tanto = nepříliš; non legato = ne vázaně.


nonet
Skladba pro devět nástrojů* nebo hlasů.


noneto 
Instrumentální * hudba, vokální * hudba


nota
Grafická značka tónu*. Podle jejího umístění na notové* osnově poznáme tónovou výšku, podle jejího tvaru délku znění tónu. Noty však nevypadaly vždycky tak, jak je známe dnes. Nejstarší značky tónu, zvané neumy, byly jen rozmanitě spojené tečky a háčky. V 10. století je počali psát na čáry, které byly barevné.

Nepřipomíná vám takový notový zápis těsnopis?
Z neum se vyvinula nota quadrata /kvadráta/ (chorální* nota), pak mensurální* nota a z té už nota, jak ji známe my.

notace
Způsob záznamu hudební myšlenky v určité soustavě notového písma (neumová notace pomocí neum, menzurální notace pomocí mensurálních not* aj.).

Chorální noty: punctus, virga, pes podatus, clivis,

mensurální notace černá a bílá v období Ars nova*


nototisk
K rozmnožování hudebním tiskem došlo brzy po vynálezu knihtisku. První pokusy jsou doloženy z roku 1473. Bylo to tehdy ovšem ještě složité - tiskly se jen notové* osnovy a noty* se do nich doplňovaly ručně vpisováním nebo se vtiskovaly ručními razítky. Anebo naopak, tiskly se noty a dokreslovala se osnova. Ale brzy v nototisku převládly dva způsoby, které se udržely dlouhou dobu: tisk plotnový a tisk pohyblivými typy.
Pro tisk plotnový se používalo nejprve dřevorytu, v 16. stol.se začaly noty rýt do měděných desek (později do cínových a zinkových) a rozmnožovaly se tiskem z hloubky. Dnešní moderní reprodukční technika dává nototisku na vybranou několik způsobů, z nichž nejrozšířenější je stále tisk plotnový. Ale na rozdíl od pracného a pomalého tisku z rytých desek se dnes z původní rytiny vytvoří otiskem diapozitiv, který se potom rozmnožuje ofsetovým tiskem. Což je moderní obdoba tisku litografickou rytinou. Na začátku 19. století znamenal vynález litografie nové možnosti v reprodukci not. Noty se zpočátku kreslily přímo na kámen, později se využívalo přetisku z rytých not na kámen.

Dosud velmi rozšířený je také tisk pomocí štočků z kreslených notových předloh. (Zajímavé je, že stejně jako dříve i dnes se podklad pro tisk musí ručně vyrýt nebo nakreslit). V naší době se však již dá v obou případech použít místo ruční práce tzv. suchých obtisků typu Propisot.
Jako pomocná technika, využitelná zejména pro menší náklady, slouží již dlouhou dobu různé rozmnožovací přístroje, z nichž v dnešní době je nejpraktičtější xerox.

Existuje už i psací stroj na noty; jeho zavedení do běžné praxe by přípravu pro tisk not velmi usnadnilo a zrychlilo.

Také tisk pohyblivými typy (typograf s nimi pracuje jako s písmeny) byl zdokonalen, ale stále je velmi zdlouhavý a pracný, takže se ho prakticky neužívá.


notová osnova
Noty* píšeme na notovou osnovu, která se skládá z pěti linek a čtyř mezer. Velmi záleží na správném umístění noty na lince nebo v mezeře. Nota na lince musí být napsána tak, že linka prochází přesně středem noty. Nota v mezeře nesmí přesahovat přes linky. Na začátku notové osnovy píšeme jeden z klíčů* a předznamenání*.

V praxi i ve vyučování hudební nauky se vžilo počítání linek a mezer notové osnovy vždy zdola nahoru. Takže když se dítě učí psát noty, dozví se, že a¹ se píše do druhé mezery, houslový klíč je na druhé lince, basový klíč na čtvrté apod.

Pomocné linky a mezery se počítají vždy od notové osnovy: nad osnovou směrem nahoru, pod osnovou směrem dolů. Např. a¹ v houslovém klíči leží na 1. pomocné lince nad osnovou , c¹ na 1. pomocné lince pod osnovou apod.

novoruská škola
- jinak, "silná hrstka" (Magučaja kučka), je název skupiny ruských hudebníků druhé poloviny 19. století, jejichž cílem bylo sloučení ruského národního slohu Glinkova s novodobými prostředky vrcholného evropského romantismu a novoromantismu (hudební romantismus*). Zárukou lidovosti tohoto směru měla být ruská lidová píseň*, která jim měla být inspirací - a proto ji studovali, vydávali a upravovali.
Inspirátory skupiny byli Anton Rubinstein, klavírní virtuóz, ředitel petrohradské konzervatoře (hubení školství*) a skladatel například první ruské symfonie*), Alexandr Sergejevič Dargomyžskij, autor oper* Rusalka a Kamenný host, v jehož domě se skupina scházela, a Milij Alexejevié Balakirev, organizátor a "duchovní vůdce" skupiny. Jejími členy vesměs hudebníci, kteří se hudbě věnovali vedle jiného povolání: Cezar Antonovič Kjuj, vojenský inženýr a profesor nauky o opevňování, Alexandr Porfirjevič Borodin, vojenský lékař a vědec-chemik, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, námořní důstojník, a Modest Petrovič Musorgskij, úředník.
Umělecký odkaz skladatelů této skupiny není na počet skladeb velký, ale významně obohacuje evropský hudební vývoj o nové prvky a v ruské kultuře je důstojným protějškem realistického románu a malířství.