L
ladění
O ladění mluvíme ve dvojím smyslu: před hudební produkcí a při hudební produkci.

Jistě znáte z divadla či z koncertních síní tu zvláštní zvukovou kulisu předcházející každému koncertu*, kdy hudebníci ladí. Ladění je předpokladem čisté hry a každý nástroj* je potřeba před hrou naladit. V celém hudebním světě existuje jednotné ladění, jehož základem je tzv. komorní a, tj. tón* a¹ o 440 (dvojitých) kmitech za sekundu. Na tento kmitočet jsou naladěny ladičky i struny a píšťaly a¹ všech klávesových nástrojů. A podle nich je třeba před každou hrou naladit i a¹ ostatních nástrojů.

Při hudbě pak podle intonace* rozeznáváme ladění přirozené a temperované. Lidský hlas, nástroje strunné i dechové mohou intonovat přesně, protože jsou schopny rozlišit i mezi tak nepatrnými odchylkami výšky, jako třeba mezi cis a des. Na houslích se např. na struně hraje cis druhým prstem a des třetím prstem. Na nástrojích s klávesami však nejsou dvě různé klávesy pro cis a des, ale pro oba tóny je jedna klávesa společná, jejíž struny jsou naladěny na tón umělý, temperovaný. Tím ovšem zní vlastně falešně, ale na tento nepatrný zvukový rozdíl si naše ucho zvyklo a nevnímá jej. Je-li však ve zpěvu nebo hře rozdíl větší, postřehne jej každý, a tehdy se používá druhého významu slova ladění: říkáme, že hráči nebo zpěváci neladí, tj. že zpívají či hrají falešně.


larghetto
Largo*


largo
Z italštiny: zeširoka, zdlouhavě. Někdy tak bývá v sonátě* či symfonii* označena celá volná věta*. Largem je např. druhá věta Dvořákovy Novosvětské symfonie op. 95.
L a r g h e t t o (largeto) znamená také zeširoka, zdlouhavě, ale méně než largo a více než adante;
l a r g h i s s i m o  velmi zeširoka, co nejzdlouhavěji.


laudy
Duchovní* písně. V podstatě jsou to italské náboženské písně, chvalozpěvy, jejichž nejstarší zápisy pocházejí snad již z konce 13. století.


legato 
(legáto)
Z italštiny: vázaně. V notovém písmu označujeme legato obloučkem nad notami*, které mají být zahrány ve svých plných hodnotách a plynule "svázány" - na rozdíl od staccata*.


legenda
Charakteristická* skladba většinou vážného epického obsahu. Z tvorby našich skladatelů si uveďme jako příklad deset skladeb pro orchestr* Legendy, op. 53 A. Dvořáka.


leggeremente, leggiero 
(ledžermente, ledžéro)
(Zkratka legg.) Z italštiny: lehce, bez zvláštního důrazu.


leitmotiv 
Příznačný* motiv


lento
Z italštiny: zdlouha, rozvláčně. 

lesní roh Žesťový dechový hudební nástroj*, původně používaný pouze při lovu. Ustálenými signály si tak lovci sdělovali na dálku nejrůznější zprávy. Pradávným tvarem lesního rohu byl zvířecí roh a ještě dlouho potom, kdy se už tyto nástroje zhotovovaly z kovu, se dnešním nástrojům toho jména nepodobaly. Důležitým mezníkem ve vývoji nástroje bylo zavedení ventilů. Lesní roh už provždy bude v hudbě symbolizovat les. Však se také s jeho tónem* dají dělat i všelijaká kouzla pro les typická (ozvěny apod.). Poslechněte si například "lesní honbu" ve Smetanově symfonické* básni Vltava nebo motiv lesa v Dvořákově Rusalce. Lesní roh má už dnes ovšem i bohatou sólovou* literaturu a její interpreti* (podle německého názvu rohu se jim říká hornisté či valdhornisté) obnovují čas od času i dávnou zálibu v kvartetu* lesních rohů: je to například náš komorní soubor Corni di Praga (korny dy), který v sezóně vítá návštěvníky různých zámků.

Je skoro neuvěřitelné, že do symfonického* orchestru byly lesní rohy přijaty teprve na počátku 18. století, a to ještě s výhradami. U nás však byla tomuto krásnému hudebnímu nástroji prokazována velká pozornost, jakmile ho hrabě František Antonín Sporck (špork) přivezl z Francie. A to bylo v 80. letech 17. stol. Však také prvními virtuosy* na tento nástroj byli Češi, jako například V. Stich.


libreto
Text opery* nebo jiného většího vokálního* díla (kantáty*, oratoria* apod.). Autor libreta je libretista.


lidová hudba
Lidová hudba (hudební folklór) jsou spontánní projevy lidové hudebnosti - písně*, tance*, obyčeje, při nichž hraje hudba významnou roli (vynášení smrti, jízda králů, aj.). Rozvíjí se a uchovává ústní tradicí z generace na generaci a její tvůrci zůstávají anonymní. Folklór vznikal a dosud vzniká v nejrůznějších částech světa; na mnoha místech byl dokonce donedávna jediným hudebním projevem vůbec. Velmi se různí podle kontinentů, zemí a tradic (různá melodika*, rytmika* i harmonie*, různorodost hudebních nástrojů). Zatímco v některých světadílech dosud žije a vzniká, v některých zemích, hlavně evropských, ve 20. století téměř vymizel. Udržuje se však uměle prostřednictvím různých souborů a festivalů* lidové umělecké tvořivosti. U nás máme řadu amatérských* národopisných souborů a jejich festivaly (např. ve Strážnici), ale i souborů profesionálních, soubory, které s folklórem pracují na vysoké umělecké úrovni (Chorea bohemica) a řadu zpěváků a skupin (J.Horák, J. Šuláková, aj.).

Amatérské soubory lidové hudby působí dnes ve všech našich krajích, ale většinou již nejsou původní a s lidovou hudbou, jak žila v českých zemích po staletí, mají většinou už jen málo společného. Snaží se pouze o udržení tradice lidové hudby novými formami. V některých oblastech naší republiky však ještě žije původní lidová hudba a pokračuje v tradici.
Jedinou oblastí žijící lidové hudby v Čechách je Chodsko.
Charakteristickým nástrojem jsou zde dudy*. Nápěvy písní (většinou v durových* tóninách*) jsou bohatě zdobené hudebními ozdobami*. Specifickou zvláštností je tzv. prolamování, což je vkládání legatových* osmin či šestnáctin místo čtvrťových nebo osminových not. Velmi oblíbený je na Chodsku vícehlas; druhý hlas často vystupuje nad hlavní melodii*, kterou doprovází ve vrchních terciích* a sextách*. Mnohé písně vykazují vlivy sousední bavorské lidové hudby (jódlování* apod.). Hojně se vyskytují písně k tanci do kolečka. - Střediskem chodské lidové hudby je především obec Postřekov. Tradici udržují mnohé soubory, z nichž nejznámější je Konradyho dudácká kapela z Domažlic.

Na Moravě jsou dosud tři oblasti živé hudby: Podluží, Moravské Slovácko a Valašsko. - V rovinatém Podluží na Břeclavsku převládají písně táhlé, teskného zabarvení, s bohatou, široce klenutou melodií velkého tónového rozsahu. Většina z nich patří k tzv. východnímu písňovému typu, který se vyznačuje - na rozdíl od českých písní - řadou rytmických a tonálních zvláštností a postrádá instrumentální* legata* a ligatury* (dvě noty na jednu slabiku). Část písní má tzv. novouherské nápěvy, pro něž je charakteristický tzv. tečkovaný (synkopický*) rytmus*.

Z podlužáckých tanečních písní jsou nejznámější písně k párovému točivému tanci vrtěná a k mužským tancům hošije a verbuňk (u něhož převažují písně s vojenskou tématikou: odvody, aj.). Dnes jsou nejpopulárnější písně poměrně mladé, s líbivou melodikou, mnohdy až na hranici sentimentality. V jejich duchu vznikaly ve zcela nedávné době i písně nové. K nejoblíbenějším patří písně Fanoše Mikuleckého (vl. jménem František Hřebačka, 1912 - 1974) z Mikulčic u Hodonína: mnohé z nich se zpívají po celých Čechách, např. V širém poli studánečka kamenná, Mikulecká dědina, Mikulecké pole, Vínečko bílé aj.

Moravské Slovácko vzhledem k různorodosti své krajiny se vyznačuje i růzností hudebních stylů. Podle místa vzniku dělí folkloristé lidovou hudbu této oblasti na několik skupin: dolňáckou v povodí řeky Moravy od Napajedel po Hodonín, horňáckou v podhůří Bílých Karpat a kopaničářskou na moravsko-slovenském pomezí v Bílých Karpatech. - Nejrázovitější je Horňácko se skupinou několika obcí soustředěných kolem Velké nad Veličkou, kde se dodnes udržel lidový kroj. Horňácká hudba má dlouhou tradici. Místním hudcům se obdivoval L. Janáček, jejich vystoupením tleskali už návštěvníci Národopisné výstavy v Praze v roce 1895. Lidová hudba na Horňácku se vyznačuje zdobením, tzv. cifrováním (variace* aj.). Z velkého bohatství zdejších písní mnohé dosud žijí. Převažují písně taneční, mezi nimiž nejvýznamnější místo patří párovému točivému tanci sedlácká ve 2/4 taktu s charakteristickým tečkovaným rytmem. V melodice horňáckých písní je častá modulace* (nejčastěji do tónin na VI. a V. stupni základní tóniny). Z umění horňáckých zpěváků a hudců čerpala inspiraci řada umělců (L. Janáček, V. Novák, malíři Joža Uprka, Zdenka Braunerová, aj.).

K Valašsku počítáme především oblast Moravskoslezských Beskyd a Javorníků. Nejosobitějším projevem zdejší lidové kultury (charakterizované také svérázným krojem a nářečím) patří lidová píseň. Kromě jiných vlivů na ni působilo i tradiční salašnictví, proto se ve valašských písních tak často zpívá o salaších, ovečkách a bačích. Nápěvy byly mnohdy formovány zvukem pastýřských trub a fujar*. Původně charakteristický nástroj dudy (zde zvané gajdy) byly později nahrazeny cimbálem*. Z valašských muzik nejvíce proslula Pelarova ze Vsacka, která účinkovala i na Národopisné výstavě v roce 1895. Mnohé písně zachytil od jejích muzikantů L. Janáček. 

V řadě valašských nápěvů se vyskytuje typická, tzv. valašská kvarta, kterou obdivoval V. Novák. Kromě nápěvů durových* a mollových zde najdeme i tóniny církevní, nebo smíšené.

 Typická je také tzv. moravská modulace, kdy nápěv přechází do vedlejší tóniny, o celý tón nižší. Charakteristickým tancem je párová točená. Valašská lidová píseň se dochovala v ústním podání až do současnosti. Ještě v 50. letech zaznamenali brněnští fokloristé na Valašsku asi 700 písní. Dnes jsou nositeli lidových tradic v původní podobě členové nejrůznějších souborů lidových písní a tanců této oblasti.

Dosud velmi bohatá a rozmanitá je lidová hudba na Slovensku. Každý kraj má své specifické zvláštnosti. Jsou zde vyhraněné oblasti (např. v okolí Detvy, Očové a Hrochoti pod Pol`anou s charakteristickou fujarou jako doprovodným nástrojem. U písní z kysucké oblasti se nápadně často objevuje starobylá lydická tónina*, oblíbený je zde dvojhlas. V oblastech při maďarských hranicích převládají maďarské rytmy a typický je tu párový točivý tanec čardáš. V písních východoslovenských a záhoráckých se často vyskytuje glissando* (sklouznutí hlasu z jednoho tónu na druhý); jeho pomocí nechávají zpěváci doznít své večerní písně v dálce.

Slovenské písně jsou sylabické, to znamená, že každá textová slabika se pojí na jeden, nejvýše na dva tóny. Ty jsou často zdobeny různými melodickými ornamenty, oblíbenými zejména u tatranských Goralů. Většina písní je dvoudobých.

Na východním Slovensku se až do současnosti zachovaly starobylé chorovody, známe dnes jako karičky nebo tance do kola či kolesa. Jsou doprovázeny půvabnými dívčími písněmi. Ještě v 50. letech sběratelé, zejména Karel Plicka a pracovníci Státního ústavu pro slovenskou lidovou píseň v Bratislavě, zaznamenali od lidových zpěváků staré a střední generace velké množství dosud nezapsaných lidových písní.

Na několika místech v České republice se pravidelně konají festivaly* lidové hudby: např. ve Strážnici*, v Jablunkově (soubory polské národnostní menšiny, ale i ve Slovenské republice např. ve Východné pod Tatrami aj.


lidová píseň
Písně a písničky, o kterých nikdo neví, kdo je složil, které se však tolik líbily, že si je předávaly celé generace, jsou nejpřirozenějším projevem hudebnosti. Zpívá se v nich o všem možném, ale nejčastěji o lásce, práci a přírodě. Dlouho žila lidová píseň mimo zájem odborníků. Teprve sbírka Lochamer Liedrbuch (lídrbuch) z pol. 15. století obsahuje 13 původních lidových melodií* v čistém tvaru. Jinak totiž jsou lidové písně zachovány v dobové hudbě umělé jako cantus* firmus církevních* i světských* skladeb nebo jako melodie duchovních* písní. K těmto účelům již však bývaly proměňovány, přizpůsobovány novým textům.

Nejstarší zápisy českých lidových písní pocházejí ze 16. století, například Proč, kalino, v struze stojíš, Když jsem já ty koně pásal. Jedna z nejstarších vůbec je pašerácká Radujme se, veselme se, která se ve svém původním tvaru zachovala na Prachaticku až do 20. stol., kdy ji teprve zaznamenal skladatel a sběratel lidových písní K. Weis. V 19. století se zájem o lidovou píseň projevil nejen bohatou činností sběratelskou (Rittersberk, Erben, Sušil, Bartoš), ale i jejím vrůstáním do hudby umělé*. Přímo programově se k lidové písni obracejí budovatelé národních hudebních kultur. 
Již V. J. Tomášek byl přesvědčen, že českost hudby lze vyposlouchat z lidových písní, a právě ta českost byla tehdy v naší hudbě nejdůležitější. Stejný význam měla lidová píseň v zakladatelském období hudby dalších národů slovanských, severských národů apod. Však také lidové písně různých národů i krajů mají své specifické rysy, takže každý jen trochu zkušený muzikant i nemuzikant bezpečně rozezná lidovou píseň moravskou od české, maďarské apod.
Melodie lidových písní najdeme v umělé hudbě od středověku dodnes; skladatelé se k nim stále znovu vracejí jako k nevyčerpatelné inspiraci (např. Haydn, Liszt, Bartók, Janáček). Ale lidové písně také stále vznikají. I když dnes už je většinou jejich autor znám, jako u nás třeba Fanoš Mikulecký.


lidové školy umění 
Hudební * školství


ligatura
Notová značka - oblouček spojující - někdy i přes taktovou čáru - dvě noty* téže výšky. Znamená, že hráč druhou notu nezahraje znovu, ale že první notu prodlouží o hodnotu noty druhé.

lipsi
Moderní společenský tanec*, jehož mateřskou zemí je Německo. Má nezvyklý 6/4 rytmus* a v melodice* připomíná latinskoamerické tance. Mezi mládeží byl brzy velmi oblíbený, ale tato popularita 
trvala jen do počátku 60. let.


literátská bratrstva
Od konce 14. století začala vznikat v Čechách a na Moravě amatérská* pěvecká sdružení, jejichž úkolem bylo provozovat církevní* hudbu. Byla svým způsobem obdobou velkých katedrálních pěveckých těles renesanční* doby, ale ve své masovosti, oblibě a hudební aktivitě v nejširších vrstvách společnosti neměla v Evropě obdoby.

Literáti se organizovali při katolických i kališnických chrámech a zpívali jak latinsky, tak česky nebo německy. Bratrstva se organizovala po cechovním vzoru a jejich členy byli především řemeslníci a měšťané, ale také místní vzdělanci, dokonce i básníci.

Význam bratrstev na pozdější vývoj české hudby byl nesmírný. Jejich zásluhou se dostává umělá tvorba do přímého styku s lidem, dochází k významné demokratizaci hudební kultury. Literátská bratrstva plnila své významné kulturní poslání téměř po čtyři století a některá z nich přežívala ještě po oficiálním zrušení za Josefa II. roku 1785.

Některá bratrstva se časem stala institucemi velmi zámožnými, mívala dokonce i své polnosti. Finanční prostředky pak investovala do nákupu hudebních nástrojů* a pořizování zpěvních knih, kancionálů*, které jsou dnes chloubou našich muzejních sbírek. O jejich zhotovení bratrstva často požádala významné soudobé umělce, jako byl např. skladatel J. Rychnovský, malíř Matouš Radouš, "krasopisec" Jan Táborský z Klokotské Hory apod. Velká a pro hudební život českého venkova významná byla literátská bratrstva v Prachaticích, Příbrami, Hradci Králové, Poděbradech, Žluticích aj.

loutna Hudební nástroj* drnkací, předchůdce dnešní kytary*. V Mezopotámii se na ni hrálo již 2000 let před n.l., Arabové ji nazývali královnou hudebních nástrojů a ve středověku se mnoho umělců zabývalo výrobou loutny a virtuózní* hrou na ni. Na renesančních* rytinách a malbách vidíme často urozené pány a paní, jak se štíhlými prsty probírají ve strunách bohatě zdobených louten. I v měšťanských domácnostech patřilo k dobrému jménu mít loutnu a umět na ni hrát. Úpravy tehdy populárních skladeb pro loutnu byly tak obvyklé jako dnes třeba klavírní výtahy. Větší typy louten sloužily v orchestru* až do poloviny 18. století jako nástroje generálbasové*.

LP
(el pí)
Zkratka z angl. long play (long plej). Dlouhohrající gramofonová* deska s průměrem 30 cm, o rychlosti 33 1/3 otáček za minutu.


lyra
Strunný nástroj starých Řeků s různým počtem strun (3 - 11 ), na které se drnkalo prsty nebo plektrem*. Lyra se stala symbolem hudby: její podobu najdeme např. i na výložkách vojenských hudebníků.