s
sarabanda
Španělský lidový tanec* 3/4 nebo 3/2 taktu*, který býval ve staré barokní suitě* tancem nejpomalejším.


saxofon
Dechový dřevěný nástroj* s jednoduchým strojkem a klapkovým mechanismem podobným klarinetu*. Takže přesto, že se klarinetu jinak vůbec nepodobá, každý, kdo umí hrát na klarinet, umí i na saxofon a naopak. Saxofon má charakteristický vibrovaný tón*, možnost glissanda* při spojování tónů a jeho tón se ze všech nástrojů nejvíce podobá lidskému hlasu. Belgický nástrojař A. Sax ho zkonstruoval v roce 1840 a již dva roky nato se nástroj zalíbil H. Berliozovi, který si od něho mnoho sliboval. Světové proslulosti dosáhl saxofon jako typický nástroj jazzových a tanečních orchestrů*, ale občas si na něj vzpomenou i skladatelé vážné hudby. A. Glazunov napsal pro saxofon dokonce koncert*.

sbor
1. Vokální* těleso s větším počtem pěvců. Jsou sbory mužské (např. Pěvecké* sdružení moravských učitelů), ženské (např. Pražský komorní ženský sbor), smíšené (např. Český pěvecký sbor) a dětské (např. Severáček);

2. skladba pro takové vokální těleso - s instrumentálním doprovodem i bez něho (tj. a* capella). Česká hudební literatura je na sborovou tvorbu bohatá. Zasloužili se o to zejména skladatelé doby obrozenské, později B. Smetana, P. Křížkovský, J. B. Foerster, L. Janáček aj.


sbormistr
Vedoucí umělecká osobnost pěveckého sboru*. Nacvičuje repertoár* a při koncertě* sbor řídí.


scat
(skac)
Způsob jazzového* zpěvu*, který místo textu využívá spojení slabik bez významového obsahu. Poprvé prý tohoto způsobu použil L. Armstrong, když při nahrávání se svou skupinou Hot Five /fajv/ v roce 1925 zapomněl text a improvizoval na různé slabiky. Techniku scatu používalo např. francouzské vokální okteto* Swingle Singers
 /svingl singrs/, náš soubor Linha* Singers aj.


scénická hudba
Hudba komponovaná k divadelním hrám. K nejslavnějším skladbám tohoto typu (většinou suity* s předehrami, mezihrami a dohrami) patří např. Mendelssohnova hudba k Shakespearovu Snu noci svatojánské, Griegova k Ibsenovu Peeru Gyntovi a Sukova k Zeyerově hře Radúz a Mahulena. Scénické hudbě je velmi blízká hudba filmová*.


seconda volta 
Prima* volta


sedlácká 
Lidová* hudba


sekunda 
1. Druhý tón* v diatonické* stupnici*  
2. interval* mezi 1. a 2. tónem diatonické stupnice, je to základní diatonický interval.


sekvence 
Gregoriánský* chorál


selanka 
Charakteristická skladba s poetickou náladou (např. Z. Fibich: Selanka pro klarinet* a klavír* a orchestrální selanka V podvečer).


semplice 
(sempliče) 
Z italštiny: prostě.


sempre 
Z italštiny: stále, vždy, vesměs. Sempre piano* = stále slabě; sempre vivo = stále živě apod.


sensibile 
Z italštiny: procítěně.


sepolcro 
Z italštiny: jednoduché dvojdílné oratorium*, provozované ve velikonočním týdnu.


septakord 
Akord *


septet 
Instrumentální * hudba, vokální*  hudba


septeto
 Instrumentální* hudba, vokální* hudba


septima 
1. Sedmý tón* v diatonické* stupnici*
2. interval* mezi 1. a 7. tónem diatonické stupnice


serenáda
V italštině, ze které slovo pochází, sera znamená večer. Byla to tedy původně skladba jednovětá ve formě písňové*, či mnohovětá ve formě suity*, která se provozovala za večerů a nocí pod širým nebem jako projev lásky a úcty. Serenády zpívali a hráli zamilovaní mládenci pod okny vyvolených, ti bohatší si pro tento účel zaplatili hudebníky. Zámecké kapely* je hrávaly svému panstvu při různých slavnostních příležitostech. Z 18.století, zlatého věku této formy*, se nám zachovaly serenády vokální* s průvodem jednoho nebo více nástrojů - nejčastěji loutny* nebo kytary* -
i serenády pro komorní* soubor dechových nástrojů. Smyčcové nástroje se v serenádě uplatnily teprve později, když zdomácněla na koncertním pódiu. Slavnou Smyčcovou serenádu Es dur, op. 6 napsal J. Suk.


seria
Opera* seria


seriální, serijní hudba
Hudba, v níž se skladatelé snaží organizovat atonalitu* tím, že pracují s určitými řadami tónů*. Jsou-li do této organizace zahrnuty a vzájemně skloubeny i jiné vlastnosti tónů (délka, poloha v různých oktávách*, dynamika*, barva aj.), hovoříme o hudbě serijní.


serioso 
(serjózo)
Z italštiny: vážně.


serpent 
Cink *


sexta 
1. Šestý tón* v diatonické* stupnici*,
2. Interval* mezi 1. a 6. tónem diatonické stupnice


sextakord
Akord *


sextet 
Skladba pro šest nástrojů* nebo hlasů.


sexteto 
Instrumentální * hudba, vokální * hudba


sforzato 
(sfocáto)
Z italštiny: důrazně. Zkráceně sf, sfz. Též přízvuk*.


scherzo
(skerco)
Italsky to znamená žert. Druh skladby, pro niž je charakteristický žertovný, škádlivý ráz, rychlý pohyb a živé rytmy*. Od dob Beethovenových scherzo vystřídalo menuet* v sonátách*, symfoniích* a jiných cyklických* skladbách. Ale může být komponováno i jako samostatná koncertní skladba (např. Fantastické scherzo J. Suka).


siciliano 
(sičilijáno) 
Původně sicilská lidová* píseň, později tanec* v 6/8 nebo 12/8 taktu*, mírného tempa* a charakteristického rytmu*.


simile 
Z italštiny (zkráceně sim.): podobně, pokračovat stejným způsobem (např. v užívání pedálů*, v prstokladu apod.).


sinfonia 
Instrumentální* hudba

singl
SP* 


singspiel
(Zinkšpíl)
Když v Německu v 1. pol. 18. stol. zanikly všechny pokusy o německou národní operu* a zvítězila opera italská, pokrokové, národně se uvědomující měšťanstvo se s tím nechtělo smířit. Tak došlo k pokusům o vytvoření lidové hry se zpěvy singspielu. Doslovný překlad tohoto slova - zpěvohra - znamená dnes již něco zcela jiného.

Tyto pokusy se částečně opíraly o prastaré improvizované hry potulných komediantů a byly - stejně jako ony - provozovány činoherními společnostmi. Původní hudební vložky byly velice prosté; teprve později se zaváděly do singspielů árie*, recitativy*, sbory* a působivá finále*.

Časové prvenství ve vývoji singspielu patří Vídni, kde se hrál v novém divadle U Korutanské brány již od roku 1712. Pro vídeňský singspiel je příznačná parodistická a satirická tendence námětů. Mezi skladateli nacházíme i jméno J. Haydna. Nejslavnějším skladatelem vídeňského singspielu je však K. Ditters z Dittersdorfu, který tvořil v době největšího rozkvětu této formy*, za Josefa II.

V severním Německu se stal velkým propagátorem singspielu J. A. Hiller. Jeho vrcholným dílem je singspiel Hon.

Mezi další zastánce singspielu patří i český skladatel Jiří Benda, který se spolu s jinými skladateli pokouší od singspielu a vlašských vzorů dospět k vážné německé opeře.
Druhá skupina skladatelů chtěla však pouze bavit obecenstvo.
Mezi ně patří i náš J. Vranický nebo J. Weigl /vajgl/, jehož singspiel Švýcarská rodina v českém překladu byl prvním českým operním představením na pražské scéně Nosticova (Stavovského) divadla 28. prosince 1823.


slovníky 
Hudební * slovníky 


slowfox
Foxtrot * 


slowrock 
(slourok)
Pomalá varianta rockových* skladeb ve 4/4 taktu* s charakteristickým triolovým* doprovodem, který zdůrazňuje pravidelný triolový pohyb.


směs 
Potpourri * 


smorzato 
(smorccfto) 
Z italštiny: zmíravě.

sólista
Zpěvák nebo hráč, který zpívá nebo hraje bud zcela sám nebo s doprovodem:
a) skladbu, která je psaná jen pro jeden hlas nebo nástroj (případně s doprovodem),
b) některá místa ve skladbě (např. hobojové* sólo v Smetanově symfonické básni Blaník), árie* v operách* apod.
Italské slovo s o 1 o znamená doslova "sám".


sonáta
Italský výraz sonata se začal používat kolem roku 1600 k odlišení instrumentální* skladby od vokální* (to byla cantata /kantáta/) i od skladby komponované jen pro klávesový nástroj* (toccata /tokáta/). Typ sonáty se vyvíjel - D. Scarlatti psal sonáty jednověté, sonata* da camera a sonata da chiesa byly dvouvěté, Bachovy varhanní* sonáty jsou třívěté.
Klasický sonátový cyklus má čtyři věty: 
1. rychlá,
2. pomalá, (volná),
3. taneční (zpravidla je to menuet*), 
4. rychlá.
Alespoň jedna věta ovšem musí být komponována sonátovou* formou! Takové sonáty psal např. L. v. Beethoven.
S o n a t i n a  je drobnější a většinou interpretačně* snazší sonáta.


sonata da camera
(kámera)
Skladba živého, tanečního charakteru, podobná suitě*, pro sólový* nástroj (obyčejně housle*) doprovázený technikou generálbasu*.

Nejvýznamnějšími autory této formy* jsou A. Corelli nebo G. Tartini, z jehož 150 komorních sonát* je Ďáblův trylek* (sonáta g moll, op. 2.) dodnes oblíbeným koncertním* přídavkem.


sonata da chiesa
(kjesa)
Skladba vážného charakteru, podobná suitě*, pro dva sólové* nástroje* a jeden nástroj doprovázející generálbasovou* technikou. Zněla především v chrámech. Komponovali ji A. Corelli, G. Torelli a A. Vivaldi.


sonatina
Sonáta*


sonátová forma
Tato dokonalá, oblíbená a často používaná hudební forma* se vyvíjela současně s instrumentální* hudbou baroka* a předklasicismu (viz klasicismus*). Od poloviny 18. století už měla ustálený charakter jako forma třídílná: první část (expozice) představuje hlavní, vedlejší a závěrečné téma*, ve druhé části (zvané provedení) se tato témata hudebně zpracovávají a třetí část (repríza) připomíná opět původní témata, obvykle ve stejném pořadí jako expozice. Klasická sonátová forma měla přísně vymezený tóninový plán, který však skladatelé vždycky nedodržovali. Co však dodržovali důsledně, byla zásada kontrastu témat a harmonických* vztahů. Tím se vlastně sonátová forma - na rozdíl od hudebních forem předchozích - stala schopnou vyjádřit dramatický obsah.

V této podobě se se sonátovou formou setkáváme v klasických sonátových cyklech* hudby komorní* i symfonické*, jako je např. sonáta*, smyčcový kvartet*, koncert*, symfonie* aj. Sonátovou formu najdeme nejčastěji v první větě* sonáty, symfonie, koncertu apod., často ale i ve větách závěrečných a občas ve větách druhých, pomalých.


soprán
Nejvyšší ženský a dětský hlas, v rozsahu asi c¹ - a². Rozeznáváme soprán dramatický (melodramatický), koloraturní* apod. Hlubší soprán, s plnějším tónem* v poloze mezi sopránem a altem*, je  
m e z z o s o p r á n  (mecosoprán).


sostenuto
(sostenúto)
Z italštiny: zdrženlivě. Většinou se užívá ve spojení, např. andante* sostenuto.


sotto
Z italštiny: pod, vespod. Sotto alla parte nebo disotto /dysoto/ znamená ve spodním hlase.
 Sotto voce /vočel = přitlumeným hlasem, tiše. Na smyčcových nástrojích* se při označení sotto hraje smyčcem blíže hmatníku*.


soutěže
Festivaly*


SP
Obecně také singl - z angl. single play /singl plej/. Vžité označení pro gramofonovou* desku o rychlosti 45 otáček za minutu a o průměru 17 cm.


spiccato
(spikáto)
Z italštiny: lehký, skákavý smyk u smyčcových nástrojů*.


spinet
Klavír*


spirituál
Duchovní píseň* amerických černochů z doby, kdy se seznamovali s křesťanstvím. Většinou jsou spirituály motivovány myšlenkou rovnosti všech lidí - sehrály proto významnou úlohu v uvědomovacím procesu černošského obyvatelstva USA před občanskou válkou a v jejím průběhu.


staccato 
(stakáto)
Z italštiny: krátce, odráženě. Hráč má zahrát co nejkratší tón*.


stagione 
(stadžóne)
Z italštiny: cestující operní společnost.


starověká hudba
Není to zdaleka jen hudba řecká, která byla pro historický vývoj evropské hudby rozhodující. Řecká hudba totiž dlouho vstřebávala vlivy starověkých východních národů - Egypťanů, Babylóňanů, Asyřanů, Syřanů a Židů. V jejich zemích se hudba provozovala, byla součástí bohoslužeb a ti, kdo ji provozovali, byli - například v Egyptě - velmi vážení. V hudbě těchto starověkých národů má také svůj prapůvod řada hudebních nástrojů* - flétna*, harfa*, kytara*. loutna*, hoboj*, bubny*.

Hudební kultura řecká je syntézou těchto vlivů i své vlastní tradice. Zachovala se nám řada památek. Nejznámější z nich jsou tzv. Tři hymny Dionýsovy na múzu, Helia a Nemesis, které vznikly za císaře Hadriána v 2. stol. n. l. Autorem dvou z nich je řecký lyrik Mesomedes. Známá je i tzv. Píseň Seikilova, zaznamenaná na náhrobku z 1. stol. n. l.

Z hudebních nástrojů - mimo ty, které přišly do Řecka s hudební kulturou východních národů - je pro evropský starověk nejpozoruhodnější prastarý pastýřský hudební nástroj Panova píšťalka* neboli syrinx, soustava píšťal uspořádaných podle délky a pevně zasazených do rukojeti. Byl totiž přímým předchůdcem primitivních varhan*, které v Řecku znali už kolem roku 170 před n.1.

Ve starém Řecku byla hudba těsně spojena s celým kulturním životem. Podle starých bájí a básní zpívali pěvci - aoidové - své písně* při nejrůznějších společenských příležitostech. Byly to zpěvy žalostné, radostné, svatební, oslavné, ukolébavky*, pracovní písně apod. Byla to však spíše deklamace než zpěv*, ale slova tu byla doprovázena strunným nástrojem zvaným forminx, což byl starší druh dnešní kytary. V posledních staletích před naším letopočtem se už v Řecku objevuje i samostatná hudba instrumentální*. Roku 582 prý zvítězil při pythických hrách Sakados z Argu velikou skladbou na aulos (předchůdce hoboje*), v níž prý znamenitě vylíčil Apollónův boj s drakem Pythonem.

Důležitými středisky hudby a v podstatě hudebními festivaly* své doby byly řecké národní slavnosti - olympijské, pythické, nemejské a panathenajské hry. Významnými skladateli byli básníci Thaletas Krétský, mj. zakladatel sborové lyriky, Terpander, který prý se zasloužil o rozkvět kitharodie, což je doprovod na kytaru, a Archilochos z Paru, ktery' je - opět prý původcem bohatěji obměňovaného doprovodu (heterofonie). Ti všichni žili 
v 7. stol. př. n. 1. Největší mistr sborové lyriky, Pindaros z Théb, žil o dvě století později.

V 5. stol. př. n. 1. také vrcholí tzv. řecká tragédie v dílech Aischylových, Sofoklových a Euripidových, v nichž přísluší hudbě významné místo. V tragédiích byly části zpívané, mluvené i melodramatické*, sborové*, sólové* i dialogické, čistě instrumentální i taneční. Sbor se pohyboval v prostoru před jevištěm, kde byli také doprovázející "auléti". Tento prostor se jmenoval orkestra. Významný úkol v tragédiích patřil sboru, ten zahajoval hru vstupním zpěvem, odděloval jednání a představení zakončoval. Největší uplatnění měla hudba v Euripidových tragédiích a Aristofanových komediích.
Ve starověkém Řecku najdeme i základ našich stupnic* a celé hudební teorie*. Řecká notace* je nám však cizí.

Řecká starověká hudba ovlivnila i hudbu římskou. Dokonce ji tam šířili řečtí učitelé hudby spolu se syrskými pěvkyněmi, pěvci a tanečnicemi. Ve starověkém Římě se rozvíjí i hudební diletantismus - zpívání a hraní jen tak pro potěchu, nikoliv na veřejnosti.
Takový byl tedy evropský hudební starověk - základ naší hudební kultury.


Strakův hudební archív
Vzácný dokument české hudebnosti, uložený na OÚ v Kopidlně. Je výsledkem práce pěti generací kantorského* rodu Straků od konce 18. stol. do 50. let našeho století. 

Nejstarší památky archívu* jsou krasopisné opisy klasiků*, psané brkem a duběnkovým inkoustem na ručně linkovaném papíře domácí výroby, lisovaném z rozemletých hadříků, dřeva a klihu. Najdeme tu i stařičké tisky - třeba Pleyelových Trií - se zřetelnými stopami tiskařské plotny, neoříznuté, s otřepanými okraji. Systematicky začal archív růst až v polovině 19. století, kdy tu blízko sebe žily, přátelily se a hudebně soutěžily kantorské rodiny Straků (v Drahorazi), Förstrů ( v Osenicích) a Hilmarů (v Kopidlně). Každý kantor si budoval pro svou potřebu, tj. pro žáky, kůr a taneční kapelu*, vlastní archív opsaných skladeb. V pečlivých záznamech na přídeští svazků najdeme historii každého opisu - kdo jej opsal, kdo si ho půjčil, kdy a kde byla skladba provozována.

Strakův hudební archív obsahuje dnes 11 000 památek - opisů, rukopisů i tisků. Najdeme v něm kromě opisů skladeb známých i neznámých barokních a klasicistických skladatelů celé dílo F. M. Hilmara, převážně v rukopisech, celý skladatelský odkaz Bedřicha Křídla í skladby kantorů Straků... Je to doklad jedné z nejpozoruhodnějších tradic českého muzikantství, tradice, která tolik poznamenala naši hudební minulost - i přítomnost.


stringendo
(strindžendo)
Z italštiny: (zkr. string.): zrychlovat.


středověká hudba
Myslíme zde jen hudbu evropskou, která se vyvíjela v závislosti na křesťanství. Již v prvních stoletích po jeho vzniku se vytvářely různé formy jednohlasého liturgického zpěvu (chvalozpěvy, hymny* aj.), jehož vrcholem je gregoriánský* chorál. Z pozdějších forem gregoriánského chorálu (sekvence*, tropy*) se pak vyvinula lidová duchovní* píseň. K nejstarším písním tohoto typu patří německá Christ ist erstanden /krist erštandn/ (Kristus vstal z mrtvých) z 12. století, přibližné stejně stará je naše Hospodine*, pomiluj ny, pozdější je Svatý* Václave.

Od 9. století se pro zápis hudební myšlenky používají neumy*, od 12. století chorální* noty a od 13. století menzurální* notace.

Nejcennějším přínosem středověké hudby je vícehlas. V počátcích to byl způsob přednesu gragoriánského chorálu při slavnostních příležitostech, tedy jakési přirozené "vylepšení" jednohlasého zpěvu. Nejstarší památky notovaného vícehlasu máme z 10., častější z 11. století. Slavný "tropář winchesterský" /vinčesterský/ obsahuje přes 150 dvouhlasých skladeb na liturgické texty, ovšem zatím ještě v nedokonalé notaci*, která neumožňuje skladby přesně rekonstruovat, a tedy i poznat.

Za zakladatele menzurální hudby se považují autoři nejdůležitější sbírky starého vícehlasu Magnus liber organi (Velká varhanní kniha), kapelníci mariánského chrámu v Paříži ve 12. století, Leoninus a Perotinus. K jejím četným teoretikům patří Hieronymus de Moravia. Období do prvních desetiletí 14. století se nazývá ars* antiqua a nejdůležitějšími hudebními formami* tohoto období jsou motet*, conductus./konduktus/ (vícehlasá světská skladba) a dva typy rondelu.
Církevně byla zaměřena i hudba dramatická. V duchovních hrách byly zpracovávány různé biblické náměty. Oblíbené byly liturgické hry velikonoční, vánoční, náměty ze života Mariina i jiných svatých. Brzy však do nich začal vnikat lidový prvek jednak díky překladům z latiny, jednak zaváděním komických lidových postav - kramáře, mastičkáře, ďábla aj. Zesvětštělé útvary duchovních her nebyly už provozovány v kostele, ale na hřbitovech, náměstích apod. V původních liturgických duchovních hrách byla hudební složka velmi důležitá, v neliturgických byla omezena jen na menší hudební vložky. Hudebním základem duchovních her byl gregoriánský chorál. Významné české hudební památky z tohoto období jsou Hra tří Marií a Mastičkář.

Současně se rozvíjela i hudba světská*. Jejími nositeli byli potulní hudebníci, kteří však dlouho nebyli považováni za rovnocenné členy společnosti. Teprve od 13. století se jejich sociální postavení zlepšilo, když je do svých služeb přijímala města (jako městské pištce, trubače a pozounéry), a začali se organizovat. Z našich hudebních dějin známe jméno takového potulného hudebníka Dobřety, kterému kníže Vladislav I. udělil pozemky u Vysokého Mýta. První "bratrstvo" utvořili tito hudebníci ve Vídni roku 1288 a v té době již také s oblibou pořádali různé soutěže, školení apod.

Jedním z druhů středověké hudby je i světská lidová* píseň. Existovala sice nesporně již mnohem dříve, ale teprve z této doby máme její první záznamy. Několik textů německé lidové písně zaznamenává tzv. Limburská kronika z
  pol. 14. stol., vzácná německá sbírka melodií Lochamer Liederbuch /lídrbuch/ je z pol. 15. stol.

Z rozhraní 9. a 10. století pocházejí i první dochované památky umělé písně světské, například zhudebněné ódy Horácovy (melodie značena ještě neumami*) nebo sbírka Carmina burana. Patří sem později i počátky rytířského básnictví a zpěvu trubadúrů*, truvérů* a minnesängrů*.

Z oboru čistě nástrojové, instrumentální* hudby máme z období staršího středověku památek málo, i když již od 13. století můžeme vystopovat první projevy samostatného instrumentálního slohu. Důležitými instrumentálními formami byly taneční skladby ductia /dukcija/ (melodicky pohyblivá, přesně rytmizovaná a přehledná) a další estampida, složená z několika částí. Estampidou je nejstarší památka instrumentální hudby z přelomu 12. a 13. století Kalenda maya i většina instrumentálních světských skladeb v pařížských, londýnských aj. rukopisech. Většinou jsou to ještě skladby jednohlasé.

Z literárních zpráv i výtvarného umění si můžeme udělat jasnou představu i o hudebních nástrojích* středověké hudby. Byly to už v podstatě nástroje všeho druhu: smyčcové (nejdůležitější gigue* a viella), drnkací (harfa*, loutna*), klávesové (zvláště varhany*, ale ve 14. století také klavír* ve své primitivní podobě), dechové i bicí.


stupnice
Všechny hudební systémy organizují tóny* do stupnic, které jsou ovšem různé podle toho, kolik tónů v nich je a v jakých intervalech* jsou seřazeny. Nejznámější jsou:

Evropská hudba pracuje hlavně se stupnicemi d i a t o n i c k ý m i*, kterých je mnoho. Nejdůležitější jsou však čtyři: durová (také tvrdá) a tři mollové (měkké) (aiolská, harmonická a melodická).

D u r o v á  stupnice má půltóny mezi 3. a 4. a mezi 7. a 8. stupněm; jinak postupuje po celých tónech.

A i o l s k á   m o l l o v á  stupnice má půltóny mezi 2. a 3., mezi 5. a 6. stupněm.

H a r m o n i c k á   m o l l o v á  stupnice má půltóny mezi 2. a 3., mezi 5. a 6. a mezi 7. a 8. stupněm. Mezí 6. a 7. stupněm vzniká (zvýšením 7. stupně) interval zvětšená sekunda* (tři půltóny).

M e 1 o d i c k á   m o l l o v á  stupnice má ve směru nahoru půltóny mezi 2. a 3. a mezi 7. a 8. stupněm, ve směru dolů pak mezi 2. a 3. a mezi 5. a 6. stupněm.
Durové a mollové stupnice jsou uspořádány v kvintovém a kvartovém kruhu* podle předznamenání.

Stupnicím se stejným předznamenáním* říkáme souběžné (paralelní). Ke každé stupnici durové* náleží jedna příbuzná stupnice aiolská mollová (obě stupnice mají stejný tónový* materiál). Mollová začíná na 6. stupni durové stupnice, durová se tvoří na 3. stupni mollové stupnice.
Stejně znějící stupnice mohou mít různá předznamenání - např. Cis dur (7#) a Des dur (5b).
V evropské hudbě středověké, zvl. v gregoriánském* chorálu se vyvinuly tzv. s t a r é (jinak též c í r k e v n í * ) stupnice.


styl
Příznačný způsob vytváření nebo interpretace* uměleckého díla, který je typickým znakem umělce nebo skupiny umělců. Dokonalý styl je známkou toho, že jde o nadprůměrné umělecké dílo. Osobitost a originální pojetí značí uměleckou kvalitu nejen v hudbě vážné*, ale i taneční*, populární* anebo v jazzu*.


stylizace
Umělecké přehodnocení určité hudební či mimohudební skutečnosti. Typickou stylizací lidových* písní jsou např. Moravské dvojzpěvy A. Dvořáka, stylizací tance* třeba Smetanova Vzpomínka na Čechy ve formě polky*, stylizací je každá hudební podoba hlasu zvířat, zvuků přírody, (Čtvero ročních dob A. Vivaldiho), nebo nejrůznější úpravy skladeb k různým účelům apod.


subdominanta
1. Čtvrtý tón* v diatonické stupnici*, také kvintakord* odvozený od tohoto tónu.
2. harmonie*


subreta
V operách* a operetách* představitelka mladistvých, veselých sopránových rolí.


suita, svita
(svita)
V době hudebního baroka* to byla skladba vzniklá seřazením oblíbených tanců*. Zákonitě se v ní střídal rychlý tanec s pomalým: Allemande*, Courante*, Sarabanda*, Gigue* a všechny části měly obvykle stejnou tóninu. Často se mezi dva poslední tance vkládaly další: Gavotta, Menuetto* aj. Takové suity psali skladatelé A. Corelli, Couperin, Hándel a J. S. Bach.
Později se název suita ustálil pro každou skladbu, která vznikla seřazením různých menších, i netanečních skladeb; jen zákon důsledného střídání pomalých a rychlých částí a stejné tóniny platí dodnes. Suity se sestavují z částí oper*, baletů*, scénických* her, ale i dnes jsou nové suity komponovány. V naší  hudební literatuře jsou např. suity 
V. Nováka, Ebenova Suita balladica pro violoncello* a klavír* aj.


světská hudba
Tento termín pochází z dob, kdy se hudba komponovala a provozovala téměř výhradně pro potřeby církevní. Pro takovou hudbu se vžilo pojmenování hudba duchovní nebo církevní*. Ostatní hudba (lidové* písně, hudba k tanci* apod.) byla hudba světská.


svita
Suita *


swing
1. Společenský tanec* ve 4/4 taktu*, rozšířený především ve 2. pol. 30. let našeho století;
2. swing music /mjúzik/, jazzový* sloh 30. let, charakteristický výraznými změnami v rytmickém* pojetí jazzu a rozšířením jeho výrazových prostředků o prvky instrumentační* a reprodukční techniky evropské hudby. Na jeho vývoji se nezávisle na sobě podíleli v různých oblastech USA černošští i bělošští hudebníci. Swing music významně ovlivnila moderní podobu populární* hudby až do nástupu rock* and rollu v 50. letech. Významným popularizátorem swingového stylu byl orchestr Bennyho Goodmana /gudmen/, později mj. orchestr Glenna Millera, který v poválečných letech ovlivnil orchestry na celém světě - u nás např. Orchestr K. Vlacha.


symfonická báseň
Nejtypičtější forma* programní* hudby, konkrétní výsledek tvůrčího vzbouření proti starým formám v době hudebního romantismu*. Forma symf. básně má sice také svůj řád, ale obvyklé formy u ní nenajdete. Jejím tvůrcem je F. Liszt, který složil velký počet takto pojmenovaných skladeb (Co slyšíme na horách, Hamlet, Tasso aj).
Od té doby vznikly stovky symf. básní. K nejznámějším patří Prokletý lovec C. Francka, Římská trilogie O. Respighiho (Římské fontány, Římské pinie, Římské slavnosti), symfonické básně Macbeth, Tak pravil Zarathustra, Smrt a vykoupení Richarda Strausse, Smetanova Vltava a Dvořákův Vodník.


symfonická hudba
Hudba psaná pro symfonický orchestr*.


symfonický orchestr 
Orchestr*


symfonie
Cyklická* hudební forma* sonátového typu, komponovaná pro velké nástrojové obsazení. V hudební historii mělo toto slovo různé významy. Ve starověké* řecké hudbě znamenal výraz "symfonie" totéž co dnes konsonance*, v 16. století to byla každá vokální* skladba s instrumentálním* doprovodem, v 17. století je sinfonia předehrou k opeře* ap. Důležitým vývojovým článkem symfonie jsou skladby mannheimské* školy a vznik sonátové* formy. Za "otce" klasické symfonie je považován J. Haydn - v té době měla symfonie obvykle sonátovou cyklickou formu o čtyřech větách.
Pro moderní symfonie v dnešní vážné hudbě nejsou stanovena žádná předem daná pravidla a záleží na každém skladateli, jaký přístup a řešení si při skladbě symfonie zvolí, např.:A. N. Skrjabin, 3. symfonie C dur "Báseň božská" op. 43, A. Honegger 3 symfonie"Liturgická", S. Prokofjev, "Klasická symfonie", D. Šostakovič, 7. symfonie "Leningradská", J. B. Foerster 5. symfonie c moll "Veliká noc" (velikonoční), L. Janáček, "Symfonietta", B. Martinů, 6. symfonie "Symfonické fantazie".

syntetizér
Elektronický přístroj, který prostřednictvím složitého zařízení, k němuž patří např. generátory, oscilátory, modulátory, filtry a zesilovače, může uměle (synteticky) vyrobit libovolný zvuk. Tak lze na syntezátor zahrát třeba kterékoliv symfonické*, a dokonce i vokální* dílo, nebo naopak docela nové zvuky, kterými interpreti* i skladatelé hudbu obohacují


šalmaj 
Hoboj *


šanson
Píseň, která se od běžné populární* písně liší většími nároky na text, a to pokud jde o námět i umělecké zpracování. Předpokládá náročnou interpretaci, proto ne každý zpěvák populárních písní šansony zpívá. Naopak, zpěváci šansonů byli v minulosti a jsou i dnes většinou na tento typ písní specializováni. Kolébkou šansonu byla Paříž přibližně v třetí čtvrtině 19. století. Nejslavnější šansoniérkou byla E. Piaf, nejslavnějšími šansoniéry 
Y. Montand /ív montán/, Ch. Aznavour, G. Bécaud a Jacques Brel /žak/. Z našich např. Míla Spazierová-Hezká /špacírová/ (40. léta 20. stol.), pak Ljuba Hermanová a Hana Hegerová.


šantán 
Kuplet*


školství 
Hudební* školství 

šlágr
Populární* píseň nebo skladba, která dosáhla u veřejnosti mimořádné obliby. K šlágrům patřila např. Vackova Cikánka nebo Pramínek vlasů Suchého a Šlitra.


šotyš
Původně skotský tanec*, vážný, ve 3/4 nebo 3/2 taktu*. Později se jeho tempo* zrychlilo, lichý takt se změnil v sudý 2/4 a z kolového tance se stal řadový. Říká se mu také francouzsky  e c o s s a i s e  /ekoséz/. Tančil se jako jeden z tanců barokní suity*.


šraml 
Taneční * hudba