w walz

w
walz
(valc), původně angl. (vólc)
Společenský tanec* ve 3/4 taktu a velmi pomalém tempu*, jehož předchůdcem byl americký valse boston /váls bostn/. Jeho klasická podoba vykrystalizovala ve dvacátých letech 20. století. Říkává se mu také pomalý valčík.

X

xylofon
Bicí nástroj sestavený na principu "naladěných" dřevěných špalíků (xylos je řecky dřevo). Z Asie do Evropy se dostal již v 15. století, ale až do 19. sto byl pouze nástrojem lidovým. Měl však tehdy své virtuosy*, kteří se zasloužili jeho povýšení na nástroj koncertní.
Zvuk xylofonu je typický a pronikavý. Bohatě se uplatňuje v zábavních orchestrech* a varietních výstupech, v symfonickém* orchestru málo. Malé xylofonky jsou využívány v hudební pedagogice (C. Orff).

Z
zábavná hudba
Každá hudba, která provází náš život, ale nevyžaduje zvláštního soustředění, vyvolává jen dobrou náladu: populární* poslechová hudba, taneční*, jazzová*, estrádní, promenádní hudba, vojenská* hudba aj.

zájmová činnost
Amatéři* - v našem případě hudební - provozují hudbu pro potěšení své i druhých, většinou bez nároků na odměnu, a dosahují v této oblasti často pozoruhodných výsledků. Tak jako kdysi literátská* bratrstva, zpěvácké* a hudební spolky nebo pěvecká kvarteta* obrozenské doby existují i dnes nejrůznější amatérské hudební soubory, z nichž některé mají vynikající úroveň. V ČR například v roce 1990 pracovalo přes 2500 amatérských dechových orchestrů*, 250 lidových kapel*, 25 beatových* skupin, na 60 kapel jazzových*, asi 80 folkových* , 160 country* a 60 trampských skupin a na 3000 hudebních skupin orientovaných převážně na populární* a taneční* hudbu.

Měli jsme v té době kolem 60 amatérských orchestrů symfonických*, přes 300 komorních* orchestrů středního obsazení a na 600 komorních souborů, které rozvíjely svou činnost při lidových školách umění. Po českých a moravských krajích existovalo na 1400 amatérských pěveckých sborů*, z nichž více než 800 patří dětem nebo mládeži. To jsou čísla, která potěší, neboť přesvědčivě dokazují trvání bohaté hudební tradice českého národa.

Z řady opravdu špičkových amatérských souborů doby poválečné jmenujme například dechový orchestr Amati Kraslice, Lužecké kvarteto* ze Slaného, Komorní orchestr Dvořákova kraje z Kralup nad Vltavou, pěvecký sbor Typografia a dětský sbor Severáček z Liberce.

Všechny tyto soubory měly od roku 1951 svou ústřední odbornou instituci, která jim zajišťovala metodickou i organizační pomoc. Původně to byl Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, později útvar zájmové umělecké činnosti při Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. K důležitým akcím této instituce patřily i festivaly* pro různé obory amatérské činnosti, jako je např. Festival vokální* hudby v Jihlavě, Národní* festival neprofesionálních souborů komorní a symfonické hudby ve Frýdku-Místku, festival dětských sborů v Ostravě, mezinárodní festival mládežnických dechových orchestrů v Chebu (FIJO*), Kmochův Kolín aj.

Významné vzdělávací akce pro hudební amatéry pořádá i Česká hudební společnost při Svazu českých skladatelů a koncertních umělců: např. interpretační* kursy v Bechyni a Valticích. Stále větší popularitu si získává Dřevěná* píšťalka kursy hry na zobcovou* flétnu pro děti.

zámecké kapely
Významné instituce hudební renesance* a baroka*, které přežívaly ještě v době klasicismu*, pro jehož vznik měly velký význam. Renesanční kapely* při panovnických a knížecích dvorech existovaly již v 15. století např. ve Francii, rakouském Insbrucku /insbruk/ aj. Tehdy však v nich převažovali zpěváci. Proslulá mnichovská kapela doby Lassovy měla 56 zpěváků a 30 hráčů na nástroje, císařská kapela Rudolfa II. měla kromě 20 trubačů a dalších hudebníků chlapecký sbor* a 45 zpěváků. Později se tento poměr změnil - např. Rožmberská kapela v Českém Krumlově a Třeboni i Harantova na Pecce byly již čistě instrumentální.

V 18. století byly zámecké kapely významnou součástí kulturních center ve městech i na venkově. V dějinách hudby sehrály významnou roli jako školy muzikantských talentů a střediska hudebního pokroku. Vyrůstali v nich významní skladatelé (například J. Haydn), byly zázemím, které umožnilo vznik nového hudebního slohu - klasicismu.

zastaveníčko
1. Pěvecká nebo jiná hudební produkce pod okny dívek, mládenců či vážených osob;
2. Charakteristická* skladba komponovaná k tomu účelu nebo také jen pro koncertní síň
(Zastaveníčko F. Schuberta).

záznam zvuku
Gramofonová * deska

zeffiroso
(dzefirózo)
Z italštiny: jemně, vzdušně.

znělka
Hudební signál, krátká skladba jako zvukový symbol upozorňující na počátek nějaké akce, která se často opakuje. Svou znělku mají olympiády, světové kongresy, rozhlasové stanice i jednotlivé rozhlasové a televizní pořady.

zobcová flétna
Jeden z nejstarších dechových nástrojů*. Pochází asi z Asie, znali ji staří Egypťané, Řekové i Římané a v Evropě se na ni hrálo již v 11. století. Byla a je dosud dřevěným nástrojem nejen podle jména - jako její mladší sestra, flétna* příčná - ale doslova. V druhé polovině 18. století sice z hudební praxe zmizela, ale zato dnes dochází k její velké oblibě. Nejen jako nástroje nejvhodnějšího pro rozvoj dětské hudebnosti, ale i jako nástroje koncertního. Soudobí skladatelé pro ni dokonce píší skladby (např. P. Eben: Duettina pro sopránový nástroj a klavír). Jsou čtyři základní typy zobcových fléten: sopránová, altová, tenorová, basová. Liší se samozřejmě svým tónovým rozsahem i velikostí.

zpěv
Umění tvořit tóny* prostřednictvím lidského hlasu.

zpěvácké spolky
Amatérské pěvecké sbory*, které byly od druhé pol. 19. stol. až do pol. 20. stol. významnými institucemi českého hudebního života. Vznikaly hned v revolučním roce 1848 (ve Ždáře n. Sázavou, Chrudimi aj.), ale masově až po politickém uvolnění v roce 1860 a po přijetí nové ústavy roku 1861. K prvním patřila Beseda brněnská, pražský Hlahol* a plzeňský Hlahol. Už jejich zakládání bývalo velkou hudební událostí, spojenou s nejrůznějšími hudebními produkcemi. Hudebními slavnostmi bylo svěcení spolkových praporů (některé z nich malovali přední umělci, například Josef Mánes prapor zpěváckého spolku Záboj v Rokycanech), na které byli zváni významní umělci (Smetana, Zvonař, Lukes aj.), odhalování různých pomníků a desek, pohřby významných osobností, národní poutě, výlety a spolkové sjezdy.

Bohatá činnost zpěváckých spolků vyvolala i bohatou sborovou tvorbu soudobých skladatelů - zvláště se jí věnovali A. Jelen, J.L. Zvonař a K. Bendl. Zpočátku byly zakládány jen sbory mužské, později vznikla potřeba sborů ženských a sborů smíšených (když bylo potřeba zpívat například kantáty*). Ženské zpěvácké spolky se začaly zakládat asi s dvacetiletým zpožděním. První vznikly při Besedě brněnské (1876) a pražském Hlaholu (1879).

Programem nejstarších zpěváckých spolků bylo především amatérské muzicírování a vlastenecká aktivita. Postupně se začaly zvyšovat nároky na uměleckou kvalitu těles. Jak který spolek v tomto novém požadavku obstál, to záleželo na osobnostech jejich sbormistrů*. Tak se staly přičiněním Hynka Pally a Norberta Kubáta slavnými - i v zahraničí plzeňský i pražský Hlahol, za B. Jeremiáše českobudějovický Hlahol a mnoho dalších sborů s dobrými a obětavými sbormistry. Vzrůstající umělecká úroveň a úspěchy zpěváckých spolků podnítily po roce 1900 vznik souborů nového typu, v nichž se umělecká náročnost a pokrokovost stává přímo programem. Prvním takovým sborem je Pěvecké* sdružení moravských učitelů, které roku 1904 založil F. Vach.

Podle soupisu z roku 1958 existovalo v letech 1850-1950 v Čechách a na Moravě asi 983 zpěváckých spolků. Řada z nich měla své spolkové školy, přípravné a dětské sbory, jimiž si zajišťovaly dorost, i školy sbromistrovské. Svou činností organizační, uměleckou, osvětovou i výchovnou se zpěvácké spolky staly významným článkem českých hudebních dějin.

zpěvník
Kniha (nebo třeba jen sešit) obsahující písně* - tedy vlastně pomůcka k provozování amatérského* zpěvu*. První zpěvníky jsou velké knihy textů a melodií* (těch je bohužel méně) hudebního umění rytířského (minnesang*). Mezi zpěvníky patří kancionály* duchovních* písní, zpěvníky doby obrozenské, např. Zlatý zpěvník, který vydával
J. L. Zvonař, zpěvníky lidových* písní, trampských písní, v poválečné době masových , politických, apod.

zpěvohra
Obecný název pro hudebně dramatické dílo, ve kterém se hraje a zpívá (opera*, opereta*, muzikál* aj.).

zvon
Věžní hudební nástroj pohárovitého tvaru z tvrdé pružné hmoty (kovu, skla, porcelánu, keramické hlíny), který vydává příjemný tón* buď tak, že se pohybuje paličkou (srdcem) zavěšenou v dutině zvonu, nebo ťukáním kladívka na vnější stěnu zvonu.
Zvony jsou známé od starověku - používaly se ve staré Číně i v římské říši, a to jak v domácnostech (ke svolávání), v pastevectví (ovčí a kravské zvonce) a vojenství, tak i v hudbě. Zněly při bohoslužbách, oznamovaly nebezpečí, svolávaly k požárům a do zbraně. Nejmenším typem zvonů jsou r o 1 n i č k y, největší jsou zavěšeny na zvonicích a věžích kostelů. Tam měly i funkci orientační (např. v mlze) a po staletí, až do doby rozšíření osobních hodinek, sloužily svým ranním, poledním a večerním vyzváněním jako jediný oznamovatel času.
Výroba zvonů je velmi složitá: vyžaduje kovoliteckou zručnost a sílu, znalosti akustické i výtvarné, vědomosti o vlastnostech kovů apod. Věda o zvonech se jmenuje
k a m p a n o 1 o g i e. Zvony bývají naladěny na jeden konkrétní tón. Pokud je na věži zavěšeno více zvonů, dbají zvonaři o to, aby při společném znění dávaly konsonantní* souzvuk. Nový zvon musí také "ladit"* se všemi zvony v okolí.

zvonkohra
1. Zvonkohra je soustava zvonů vyladěných a ovládaných tak, aby hrály určitou melodii. Známá zvonkohra je např. v pražské Loretě.
2. Soustava přesně vyladěných kovových destiček, na které se hraje paličkou nebo kladívkem.
Novější typ má klávesnici*. Tohoto bicího* nástroje se používá v operách* a programní* hudbě k různým zvukomalbám*. Např. v Moniuszkově opeře Strašidelný dvůr napodobuje zvonková hra písničku strašidelných hracích hodin, v Mozartově Kouzelné flétně je "kouzelnými zvonečky", na které hraje ptáčník Papageno hezkou melodii* .

zvony
Bicí* hudební nástroj*, nahrazující orchestru* zvuk věžních zvonů*. Jsou to volně zavěšené kovové tyče, roury neb pláty, rozeznívané úderem paličky.

zvuk
Zvuk je všechno, co slyšíme, tj. vnímáme sluchem. A proč vůbec slyšíme? Protože zvučící těleso se chvěje, rozechvívá tím vzduch a chvění vzduchu se přenáší na bubínek v našem uchu. Zvuky mohou být příjemné i velice nepříjemné. Hudební zvuky - tóny* - patří k těm nejpříjemnějším.
Lidské ucho vnímá zvuk od 16 hertzů (kmitů za sekundu Hz), asi do 16 000 Hz. Pod touto hranicí je pro nás neslyšitelný infrazvuk, nad ní pro nás rovněž neslyšitelný ultrazvuk.

zvukomalba
Realistické zobrazení různých zvuků* hudebními prostředky: např. praménky Vltavy v symfonické* básni Vltava B. Smetany*, motiv holoubka ve stejnojmenné symfonické básni A. Dvořáka aj.

žalm
Historická forma* jednohlasého zpěvu*, vychází ze starověkých chvalozpěvů a žalozpěvů sebraných v Knize žalmů (část Bible), zpívaných snad původně za doprovodu harfových nástrojů. U skladatelů 19. a 20. století však mají žalmy s touto formou společný jen biblický text (A. Dvořák, Biblické písně op. 99) nebo dokonce jen náladu (K. Penderecki, kantáta Davidovy žalmy).

Žofínská akademie
Pražský pěvecko-hudební spolek, jehož programem bylo zvýšit úroveň sólového* i sborového* zpěvu* a hudebního vzdělávání vůbec. Iniciátorem jeho založení byl r. 1840 A. Jelen.
Součásti spolku byla hudební škola, kde se vyučovalo nejen sólovému* a sborovému* zpěvu, ale i hře na klavír, teorii, estetice, dějinám hudby a základům deklamace. Významným způsobem tedy akademie doplňovala komplexnost hudebního vzdělávání v oblastech, které se tehdy ještě na konzervatoři* nevyučovaly. Nejvyšší úrovně dosáhla hudební škola žofínské akademie za ředitelství J. N. Škroupa, kdy zde vyučovali zpěvu K. Podhorská a F. Vogl, dějinám hudby A. W. Ambros a české deklamaci F. Šumavský.
Významná byla koncertní činnost spolku, která měla vysokou úroveň v nárocích na repertoár* i interpretaci*. Největších úspěchů v této oblasti své činnosti dosáhla akademie za ředitelů A. Jelena (1840 - 44) a F. Vogla (1851 - 55). R. 1842 zazněla v provedení akademie Beethovenova Devátá symfonie*, počátkem 50. let Schumannovo oratorium* Ráj a Peri, r. 1855 Schumannův Klavírní kvintet* za spoluúčasti B. Smetany, aj. Ve vedení Žofínské akademie se vystřídalo mnoho ředitelů (vedle jmenovaných např. J. N. Maýr a F. Škroup). Od 60. let její funkce v pražském koncertním životě upadala (mj. rozvojem zpěváckých* spolků, zavedením vyučování klavíru na konzervatoři aj.) a r. 1899 akademie svou činnost oficiálně ukončila.