K
kadence
1. Sled virtuózních pasáží, obtížných nástrojových efektů, náročných ozdob a trylků, ve kterém předvádí sólista* svoji technickou dovednost. Vkládá se před závěr věty instrumentálního koncertu*.

2. Ustálený harmonický* sled akordů*, harmonický závěr


kancionál
Zpěvník* duchovních zpěvů (chorálů*, latinských i českých písní*, motetů*). Kancionály se sestavovaly hlavně v 16. století z potřeb literátských* bratrstev. K nejvzácnějším kancionálům rukopisným té doby patří např. Franusův* kancionál, k nejvzácnějším tištěným kancionál Šamotulský*. Kancionály byly oblíbené ještě v 17. a 18. století (kancionál Komenského* z roku 1659, Slavíček rajský od J.J. Božana z roku 1719 aj).


kankán
Francouzský tanec*. Druh zlidovělé čtverylky*.


kánon
Kontrapunktická* forma* založená na principu přísné imitace*. Podle toho, v jakém intervalu* se téma* opakuje, rozeznáváme kánon v primě, vrchní či spodní oktávě, tercii atd., je však možno opakovat hlas i v protipohybu. Kánony jsou dvojhlasé, trojhlasé, dvojité (kde imitují společně dva hlasy), zrcadlové, kruhové, hádankové, "račí". Velmi oblíbené byly u renesančních skladatelů v období nizozemské polyfonie. Dnes se již s tímto typem kánonů na koncertních pódiích nesetkáte, ale můžete si s jejich kompozicí pohrát při studiu hudební teorie.


kantáta
Původně označení pro vokální* skladbu na rozdíl od skladby instrumentální*, které se říkalo sonáta*. V době hudebního baroka* se však ještě od formy cantata* da camera a cantata* da chiesa odlišila složitější forma s použitím árií*, duet* a tercet*, recitativů* a sborů*, které se vzájemně různě kombinovaly. Dnes považujeme za kantátu vokální dílo doprovázené orchestrem*, buď cyklické nebo jednověté. Autorem velkých kantátových skladeb doby baroka je G. F. Händel. Kantáty komponovali i skladatelé hudebního klasicismu* (Jos. Haydn, Stvoření) a romantismu*. (Z. Fibich: Jarní romance, B. Smetana: Česká píseň, L. Vycpálek: Kantáta o posledních věcech člověka.)

Novodobá kantáta počítá s větší úlohou orchestru, různými typy sborů, sólisty * a někdy i s recitátorem, který má úlohu podobnou sólistům. Texty jsou různé - lyrické, epické i dramatické, filozofické, často oslavné a vlastenecké, u nás v určitém období budovatelské: (Z. Fibich: Jarní romance, B. Smetana: Česká píseň, L. Vycpálek: Kantáta o posledních věcech člověka, S. Havelka: Chvála světla, V. Dobiáš: Buduj vlast, posílíš mír).


kantor
V době hudební renesance* a baroka* to byla funkce učitele a sbormistra* chrámového zpěvu a zároveň varhaníka ve velkých chrámech. Kantorem byl např. J. S. Bach u sv. Tomáše v Lipsku. Zároveň bylo povinností kantorů zásobovat chrámovou* hudbu novými skladbami. V menších městech a na venkově zastával tuto funkci většinou místní učitel. Tak tomu bylo u nás přibližně od 17. až do prvních desetiletí 20. století, kdy se venkovští kantoři stávali významnými nositeli a šiřiteli českých hudebních tradic. Jejich pedagogická činnost byla rovnoměrně rozdělena mezi předměty "literní" a hudbu, ze svých žáků zakládali chrámové sbory* a orchestry*, ale i různé "světské" kapely* a sbory, v chrámech i mimo ně organizovali koncertní* produkce vynikající úrovně a bohatě pěstovali i domácí muzicírování. Typickými českými kantory byli např. J.J. Ryba, J.I. Linka, J.N. Filcík, J. Dusík aj. Z kantorských rodin tohoto typu vyrostli mnozí naši významní umělci (B.M. Černohorský, J. D. Zelenka, F. Škroup, J. Suk, 
J. B . Foerster, L. Janáček), celkové ovzduší činnosti kantorů se stalo rozsáhlým zázemím proslulé české hudebnosti.


kapela 
Orchestr*


kapelník 
Orchestr*


kasace
Jistě si vzpomenete, jak muzikanti v Jiráskově Lucerně chystají kasaci paní kněžně. Tak to je přesně ta situace, pro kterou tato hudební forma* vznikla. Je to několikavětá instrumentální* oslavná skladba na uvítanou, jejíž součástí bývají i fanfáry* a v pozadí - jako v té Lucerně - touha zalíbit se a navodit náladu k případnému dalšímu jednání.


kastaněty
Bicí hudební nástroj* s tónem neurčité výšky, známý již ve starověku. Do Evropy ho přinesli arabští Mauři, a proto 

je stále nejoblíbenější ve Španělsku a zemích Latinské Ameriky. Ve vážné* hudbě ho skladatelé používají tam, kde chtějí navodit atmosféru těchto zemí. V slavné opeře* 
G. Bizeta s nimi tančí Carmen habanéru* při zpěvu árie "Láska ptáče je volné, divé..".


kastráti
V hudbě jsou to pěvci zbavení v chlapeckých letech mužství, aby si zachovali vysoké, čisté hlasy. Objevují se od poloviny 17. století a přetrvávají do počátku 20. stol. Slavným obdobím kastrátů bylo 18. století, kdy se pěvecká technika jejich zvláštními schopnostmi povznesla k nejvyšší dokonalosti. Nejvíce se z nich proslavili Senesino, Caffarelli (kafareli) a Farinelli. Kastráti jsou smutným zjevem, dokumentujícím, kam až vedla organizátory a mecenáše opery* touha po dokonalosti operního zpěvu.


klarinet

Dřevěný dechový hudební nástroj* s jednoduchým strojkem, lidově zvaný též štěbenec. Vznikl kolem roku 1690 v Norimberku v dílně konstruktéra Johannese Cristophora Dennera (kristofor), který měl pro nový nástroj jediný vzor: šalmaj*. Stejně jako flétna* byl nejčastěji zhotovován ze zimostrázového nebo ebenového dřeva, později také z kovu nebo v kombinaci dřeva a kovu. V porovnání s flétnou je tón klarinetu temnější a teplejší, jeho výrazový rejstřík je nesmírně široký. Klarinet se umí smát, vztekat i plakat, dovádět při tanci*, přísně držet krok ve vojenském pochodu*, snít, zamilovaně šeptat do ouška, toužit í vyčítat. Je zkrátka na "citovky". V žádném orchestru* nesmí scházet, v jazzovém* má vůdčí postavení.Kupodivu trvalo přes půl století, než zdomácněl v hudbě své doby. Teprve mannheimská* škola v něm našla zalíbení - J. V. Stamic jej poprvé předepsal v symfonii* roku 1755 a napsal pro něj první koncert*. Od té doby bylo pro klarinet zkomponováno mnoho krásných skladeb. Z české hudební literatury si připomeňme Fibichovu Selanku pro klarinet a klavír*, op. 16.

B a s k l a r i n e t, basový klarinet, je ještě mladší než klarinet. Vynalezl jej G. Loz (lo) v Paříži roku 1772. Oblíbili si ho však teprve romantikové*, protože v hloubkách umí krásně nahánět hrůzu a ve vyšších polohách zase srdceryvně naříkat. Poprvé takto jeho předností využil G. Meyerbeer v opeře Hugenoti, která měla premiéru roku 1836. Dnes je basklarinet nepostradatelný hlavně v dechových, tanečních a jazzových orchestrech.

klasicismus
V hudbě období tvorby 18. století, vyznačující se melodickou, harmonickou i formální vyrovnaností, uceleností a přehledností. Kontrastuje tak výrazně s neklidem předcházejícího baroka* i pozdějšího romantismu*.
Klasicistický hudební sloh vznikl v souvislosti s všeobecnými kulturními proudy. Poznamenal ho racionalismus - produkt neobyčejného pokroku přírodních věd - i Rousseauovy, Humeovy (hjúm) a Kantovy filozofie, zdůrazňující cit a vůli člověka. V neposlední řadě ho poznamenal všeobecný návrat umění ke klasickým, antickým vzorům, které imponovaly právě onou přehledností, čistotou a ušlechtilostí tvarů, forem i vztahů. Tento ideál vyhovuje také způsobu života i myšlení nové společenské síly - měšťanstva.

Vzniká nový instrumentální* sloh, který upouští od kontrapunktické* stavby a oživuje homofonní* strukturu volnou melodickou a tématickou prací. Vznikají i nové, dokonalé formy instrumentální skladby, které zůstaly v hlavních rysech nedotčeny až do konce 19. století a žijí dosud. Jejich základem je sonátová* forma, která ovládla symfonickou, komorní i koncertní tvorbu. Pomáhali ji vytvářet kromě skladatelů italských (Antonio Caldara /kaldara/, Francesco Conti /frančesko konty), vídeňských (Georg Matthias Monn, Georg Christoph Wagenseil /kristof vágnzajl/), manneheimských* a českých (F.V.Míča, Bendové) i synové J.S. Bacha: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johan Christoph a Johan Christian Bach.

Nový sloh klasicismus nevznikl naráz. Období krize dosavadních instrumentálních forem, v nichž se stále více začaly uplatňovat nové prvky, nazýváme předklasicismem.

V opeře* se opět prosazuje požadavek dramatičnosti a pravdivosti, který nejlépe splňuje buffa* a její obdoby francouzské (opéra* comique), německé (singšpíl*), anglické (BalladOpera) i španělské (tonadillas). V Čechách odpovídají tomuto požadavku oblíbené lidové hry se zpěvy, jako byla např. Antošova hra O sedlskej svobodě, Loosova Opera bohemica de camino...(Česká opera o komínku...) aj. Významné postavení patří v tomto oboru zámecké kapele a souboru v Jaroměřicích na Rokytnou, kde se první česká komická hudební hra provozovala již roku 1729. Jejím autorem byl kapelník a tenorista F.V.Míča, který takových her napsal celkem pět - nejznámější je O původu Jaroměřic z roku 1730.

Vedle nových druhů zpěvoherních obrací k sobě v polovině 18. století pozornost divadelního obecenstva i reformovaný balet*. Jean Georges Noverre (žán žorž nover) (1727 - 1810) vytvořil dramatický balet, který pantomimicky a tanečně vyjadřuje tragické náměty. K jeho baletům psali hudbu mnozí skladatelé včetně Mozarta, s Noverriho nástupcem Gasparem Angiolinim (andžolíny) spolupracoval CH. W. Gluck.

Novou hudební formou se stává melodram*. Autorem textu prvního melodramu - jmenoval se Pygmalion - byl J.J.Rousseau, hudbu k němu napsal Horace Coignet (oras koaňe). Významným autorem klasického melodramu byl J.A.Benda.

Do církevní* hudby a oratorií*, jejichž význam v té době již začal ustupovat, pronikly nové operní prvky.
Hudební klasicismus charakterizuje i nová instrumentace*, která obohacuje orchestr* o lesní roh*, trubky* a tympány* a bohatě využívá klarinetů*.

Nejvýznamnějšími reprezentanty hudebního klasicismu jsou CH. W. Gluck, K. Dittersdorf, J. Haydn, W. A. Mozart a L. van Beethoven. Z českých autorů V. Míča, J. V. Stamic, F. X. Richter, Bendové, J. Mysliveček, J. L. DusMc, A. Rejcha, J. H. Voříšek a J. V. Tomášek.


klasika
Nepleťme si klasiku s klasicismem: dílo vzniklé v období klasicismu* nemusí být ještě klasické - a naopak, za klasické můžeme považovat díla nejrůznějších epoch. Jaká jsou tedy měřítka klasiky?

Ve starověkém Římě byli classici (klasici) občané první třídy, např. classici scriptores (skriptóres) byli spisovatelé prvního řádu. Podle toho tedy považujeme za klasická prvotřídní umělecká díla. Ale buďme opatrní v označování uměleckých děl za klasická! Jsou to díla trvalé hodnoty, kterou prověřil čas. Většinou to bývají díla, která byla v době svého vzniku novátorská, objevitelská, ale neopakovatelná a obsahově tak bohatá, že promlouvají i k pozdějším generacím. Posluchači i interpreti* se k nim opětovně vracejí.


klávesnice
Také klaviatura. Souhrn kláves u klavíru*, harmonia*, varhan*, akordeonu*, cembala* apod. Harmonia a varhany mívají někdy dvě i tři klávesnice (umístěné stupňovitě nad sebou), zvané manuály, a dole klávesnici pro nohy - pedály*.


klavicembalo 
Klavír*


klavichord 
Klavír*


klavír
Strunný hudební nástroj* klávesový, složitý, náročný, ale velmi rozšířený a oblíbený. Říká se mu také p i a n o. Je nepostradatelný na koncertním pódiu, při domácím muzicírování i v hudebním* školství.

Vývoj klavíru byl složitý a podílelo se na něm bezpočet známých i zcela neznámých nástrojařů*. Jeho prvním přímým předkem byl  m o n o ch o r d - dřevěná skříňka s napjatou strunou, která se podkládáním kobylky podle potřeby krátila a měnila tak výšku znějícího tónu*. Když strun přibylo na dvacet, hovoří se již o k l  a v  i c h o r d u. Půltóny* na jeho klávesnici* však najdete až ve 14. století. Kolem roku 1500 měla klávesnice klavichordu už přes tři oktávy*. Nástroj byl stavěn na výšku, struny byly napnuty rovnoběžně s klávesnicí a rozechvívány kovovými jazýčky. Tón měl slabý, ale dynamicky* velmi tvárný.

Pozdější k l a v i c e m b a l o , zkráceně c e m b a l o , se od klavichordu lišilo tím, že bylo stavěno plošně a struny byly napnuty kolmo ke klávesnici. Každá klávesa měla svou strunu, rozechvívanou orlím, sokolím nebo havraním brkem umístěným na konci klávesy. Klavicembalo mělo na rozdíl od klavichordu tón silný, ale zato neschopný dynamického odstínění. Přesto klavichord přežilo a hraje se na něj dodnes. Nejen hudba starých mistrů 17. a 18. století, ale i hudba moderní. V továrnách na klavíry se staví nová cembala, pro která píší i soudobí skladatelé, a občas je uslyšíte i v tanečním* orchestru.

Malé klavicembalo obdélníkového nebo trojúhelníkového tvaru (sestrojené poprvé roku 1503) se po svém vynálezci Giovannim (džovany) Spinettim nazává  s p i n e t.

Významný vynález, který umožnil sloučit zvukové přednosti obou nástrojů, uskutečnil roku 1711 Ital Bartolomeo Cristofori (kristofori) z Padovy, který nahradil brka i kovové jazýčky kladívky a oddělil tato kladívka od klávesových táhel, čímž vyřešil starý problém dlouhého doznívání tónů. Tím určil základní princip mechaniky novodobého k 1 a v í r u. Nový nástroj zpočátku neměl důvěru hudebníků - velkým jeho odpůrcem byl napřklad  J. S. Bach. Konstruktéři se však nevzdali a nástroj vytrvale zdokonalovali - až ho konečně vzal na milost i Bach.
Ale ještě dlouho potom se klavír měnil, především v detailech mechaniky.

Dnes se ve stavbě klavírů vyskytují hlavně dva podstatně odlišné druhy mechaniky - vídeňská a anglická. Liší se v mnoha detailech - jedním z nich je například to, že u klavírů s vídeňskou mechanikou jsou kladívka krytá jelení kůží, u klavírů s anglickou mechanikou plstí. Rozdíly jsou samozřejmě i v tónu, ale nedá se říci, který je lepší. Oba typy mají své přednosti a továrny na výrobu klavírů s vídeňskou i anglickou mechanikou prosperují. Všímejte si nápisů na klavírech: Stein, Steinway, Bechstein, ale i Fárster a Petrof, což jsou světově známé české firmy.

V současné době je velká poptávka po p i a n i n e ch , která v bytech zaberou méně místa a mají jinak všechny přednosti klavírů. V pianinech jsou struny napjaty svisle. Do koncertních síní se však nehodí.

Dnes můžeme klavír považovat za nástroj dokonalý - poslední opravdové "vylepšení" zaznamenal před více než 70 lety ostatní pokusy už byly samotnou praxí odmítnuty. Také technika hry na klavír je dnes tak propracovaná, že umělci mohou dosáhnout opravdové dokonalosti. Podaří se to ovšem jen málokterým a vyžaduje to mnohem více práce než u kteréhokoliv jiného nástroje. I hudební literatura pro klavír je náročná, protože pro něj psali především skladatelé, kteří byli zároveň i vynikajícími klavíristy - Beethoven, Liszt, Chopin, Smetana aj.

K světové interpretační* špičce patří v současné době mnoho klavíristů. Připomeňme si jen ty nejznámější: S. Richter, A. Benedetti-Michelangeli, C. Arrau, N. Ohlson, z našich třeba I. Moravec. Jazzový* klavír proslavili např. D. Ellington a náš J. Ježek.


klíč
Najdeme ho na začátku každé notové* osnovy a někdy také kdekoliv uprostřed, když je to třeba. Podle klíče totiž teprve poznáme, jak se noty* v osnově jmenují a hrají.

Používáme tří klíčů: G-klíče, F-klíče a C-klíče.

G-klíč (tzv. houslový) je na 2. lince notové osnovy a nota na této lince se po něm jmenuje g¹.

F-klíč (basový) je na čtvrté lince osnovy a nota na této lince se jmenuje f ².

C-klíč je buď na 
1. lince osnovy (pak se jmenuje sopránový), nebo na 
3. lince osnovy (pak se jmenuje altový nebo violový), nebo na 
4. lince osnovy (pak se jmenuje tenorový). 
Ale nota na té lince, na které umístíme klíč, se bude jmenovat vždycky c¹.

Takže: tahle nota se v různých klíčích čte: 

kobza
Drnkací hudební nástroj* podobný velké kytaře*. Jeho kolébkou je Ukrajina a Srbsko, ale i v české hudbě měl své místo, zejména při středověkých lidových zábavách, zastaveníčkách* apod.

koda 
Sonátová * forma


koleda 
Lidová vánoční píseň*., která se zpívá od Štědrého večera do Hromnic (2. února).


koloratura
Zpěv* ve vysoké poloze sopránu*, ozdobený různými melodickými ozdobami*.


kolovrátek
Píšťalový hrací stroj s klikou, lidově zvaný také  f l a š i n e t  Typický automatofonický nástroj užívaný v 19. a v prvních desetiletích 20. století. Hrou na kolovrátek si vydělávali na živobytí zejména váleční invalidé.

komorní hudba
Instrumentální * hudba, vokální * hudba


komorní orchestr
Orchestr*


koncert
1. Veřejné provozování hudebních skladeb. Každý hudebník,
každý soubor hraje většinou proto, aby ho někdo poslouchal, a naopak lidé, když někde slyší hudbu, mají vždy tendenci se kolem ní shromáždit a poslouchat.
Organizované hudební produkce pro uzavřenou společnost známe již z doby baroka*. Kromě zámeckých kapel* a cestujících umělců koncertovaly i chrámové soubory a varhaníci a měnili tak při různých slavnostních příležitostech kostely na koncertní síně.
Veřejné koncerty za vstupné začali v poslední čtvrtině 17. století organizovat v Londýně královský hudebník John Banister (džon benystr) a obchodník s uhlím Thomas Britton (britn). Brzy se na koncertech začalo vybírat i v ostatních evropských hudebních centrech, včetně Prahy. Koncerty se staly významnou součástí hudebního života zvláště v době romantismu*. Účinkovali na nich sólisté*, soubory domácí i zahraniční, na koncertech se představovali slavní skladatelé, kteří většinou byli i vynikajícími virtuosy* (Chopin, Liszt) nebo dirigenty* (Mendelssohn, Weber). Sériím takových koncertů v různých městech se říká koncertní turné.
Dnes se pořádají ve větších městech desítky, stovky koncertů ročně. Oblíbené jsou tematické cykly abonentních (předplacených) koncertů.

2. Skladba pro sólový* nástroj* nebo několik sólových nástrojů s orchestrem*, komponovaná zpravidla v sonátové* formě. Někdy sólisté vkládají před závěr poslední věty koncertu tzv. k a d e n c i* (někdy vlastní, ale většinou již napsanou autorem nebo některým z interpretů*, která je efektním předvedením jejich technické virtuozity*.


koncertantní skladba
Skladba komponovaná pro hraní na koncertě*: např. všechny stylizované* tance* (Straussovy valčíky*, Chopinovy mazurky* apod.).


konkrétní hudba
Hudba, ve které se kromě tónů* vyskytují hlavně různé "obyčejné" zvuky, které nás obklopují: hluky, šumy, houkání, údery, šelesty, přírodní zvuky aj. Celá skladba často vychází z nahrávky určitého konkrétního zvuku (např. startování motoru u auta).


konsonance
Souzvuk dvou nebo několika tónů*, který na náš sluch působí příjemně.


konstruktivismus
V hudbě je to souhrnný název pro způsob skladebné práce, která dává přednost spekulativní konstrukci skladby před zákony diatoniky* (např. hudba punktuální* a seriální*).


kontraalt 
Alt*

Kontrabas nemá vlastní sólovou literaturu, ale hodně se pro něj upravuje. Ojediněle se však najdou zajímavé skladbičky i pro tento svérázný nástroj, jako např. v Karnevalu zvířat od C. Saint-Saense, kde krásně znázorňuje tančícího slona. A občas se objeví i virtuos* na basu, jako byl v období mezi dvěma válkami náš Vojta Kuchynka nebo dnes František Pošta.


kontrapunkt
Slovo vzniklo z latinského punctum contra punctum (bod -  tj. nota* - proti bodu), ale postupně nabylo širšího významu. Je to skladebná technika, při které dva nebo více hlasů současně zpívají nebo hrají samostatné melodie* a vzájemně se nikterak nepodřizují. Představu o dvojhlasém kontrapunktu získáte, zazpíváte-li si dohromady lidové* písničky Andulko, mé dítě a Na Bílé hoře. Můžete zkusit i kontrapunkt tříhlasý společným zazpíváním lidových písní Jede, jede poštovský panáček, Já do lesa nepojedu, Neviděli jste tu mé panenky. Kontrapunkt má svůj protiklad v harmonii*, kde je vedoucí jeden hlas a ostatní jsou vlastně "v jeho službách" .
Kontrapunktickou skladebnou technikou komponovali skladatelé všech hudebních směrů renesance* a nevzdali se jí definitivně ani skladatelé baroka*. Dokonce ještě na sklonku doby barokní má kontrapunkt velkolepého reprezentanta v J. S. Bachovi. Hlavní kontrapunktické formy jsou: mše*, motet*, madrigal*, kánon*, fuga*.


kontratenor
vysoký mužský hlas, speciálně vycvičený na provádění barokní hudby.


Konzervatoř v Praze 
Hudební školství*
Dnešní pražská konzervatoř je střední odborná škola hudebního směru. Byla založena roku 1811 jako jedna z prvních v Evropě. Zpočátku se na ní učilo hře na housle*, violu*, violoncello*, kontrabas*, flétnu*, hoboj*, klarinet*, fagot*, lesní* roh, trubku* a pozoun*. Roku 1815 přibyl zpěv*, roku 1830 harfa* a roku 1888 sólový* klavír. V roce 1890 byla s konzervatoří spojena tzv. Varhanická škola. Studijní doba trvala 6 let, na varhanním oddělení 3 roky.
Roku 1919 byla konzervatoř zestátněna a po reorganizaci se skládala ze školy střední (4 - 7 leté obory) a ze škol mistrovských s vysokoškolským charakterem a nepravidelnou dobou studia ( 1 - 4 roky). Na střední škole se vyučovalo různým hudebním nástrojům*, zpěvu, skladbě a dirigování, dokonce i herectví - a samozřejmě i různým předmětům všeobecně vzdělávacím jako na jiných středních školách. Na mistrovské škole se mohlo pokračovat ve studiu hry na klavír, violoncello, varhany*, ve skladbě a dirigování*.

Mezi řediteli a učiteli pražské konzervatoře byli a jsou významní představitelé hudebního života, např. B. D. Weber, J, B. Kittl, A. Dvořák, J. Kaán, O. Ševčilc, V. Novák, J. Suk, J. B. Foerster, O. Ostrčil, V. Talich, F. Ondříček, J. Kocián, K. Hoffmeister, V. Kurz, J. Heřman, Bedřich Wiedermann (vídrman), A. Hába, I. Hurník, Jaroslav Horáček, Jiří Stárek, aj. Dnes je studium na pražské konzervatoři šestileté, po 4 letech se maturuje. Učí se tu hře na velké množství nástrojů (včetně lidových), zpěvu a herectví, skladbě i dirigování.


koruna
Také c o r o n a (korona) nebo  f e r m a t a. Je to notová značka, podle které může hráč držet tón* nebo pomlku* tak dlouho, jak sám chce.

kotle
Tympány*


kozáček
Velmi rozšířený a oblíbený ruský tanec* ve 2/4 taktu* a většinou v mollové* tónině*. Typické pro něj je střídání hlavní a subdominantní* tóniny a neustále se zrychlující tempo*.


kramářská píseň
Svérázný typ lidové* písně, zpívaný lidovými zpěváky na trzích a poutích. Texty - často s desítkami slok - bývaly tištěné, ale nápěv byl určen jen stručnou poznámkou "zpívá se jako..." (třeba nějaká všeobecně známá církevní* či lidová píseň) nebo jen "na známou notu". Úkolem melodie* totiž bylo jen doprovázet text a oživit jeho interpretaci*. K tomu účelu sloužily často i kresby jednotlivých výjevů v písni popisovaných.
První takové písně se objevují již v době husitského baroka* a žijí ještě na počátku našeho století. Jejich náměty jsou různé: ze života svatých, o válkách, loupežích a mordech, o nešťastné lásce, o robotě, přírodních katastrofách, nejrůznějších novotách (bramborách, velocipédu apod.), z historie i současnosti. Kramářské písně bývaly velmi oblíbené a lidé si je svazovali do "špalíčků".


křídlovka
Žesťový dechový hudební nástroj*, nejdůležitější a nejoblíbenější mezi nástroji dechových orchestrů*. To křídlovka do dálky nese melodii*, to ona umí "chytit za srdce", rozveselit i rozplakat. Vznikla z vojenského signálního rohu, ale používá se jí pouze v zemích střední Evropy. I zde však její doménou zůstává dechová* hudba; v orchestru symfonickém* zazní zcela výjimečně (Mahler, Janáček).

křížek
Notová značka, (#) posuvka* zvyšující tón* o půl tónu.
Křížky v předznamenání píšeme v tomto pořadí (po kvintách): fis, cis, gis, dis, ais, eis, his Všech 7 křížků mají stupnice Cis dur a ais moll (též kvintový* a kvartový kruh).

Dvojkřížek (x) zvyšuje o dva půltóny.


kuplet
V populární* hudbě 19. a 20. století dvoudílná strofická píseň* s vtipným textem. Francouzský a německý kuplet žil již v 18. století, první české kuplety se objevují až v době českého národního obrození; od 90. let 19. stol. se provozovaly dokonce ve specializovaných zábavních podnicích - š a n t á n e ch. K nejoblíbenějším skladatelům kupletů patřil u nás Josef Šváb Malostranský, později K. Hašler.


kvapík
Cizím názvem galop. Býval kdysi velmi oblíbeným tancem*. Je velmi rychlý, dvoudobého taktu*, poměrně složité formální stavby i rytmu*. Ve stylizaci ho najdete v díle B. Smetany (např. Galop bajadérek), dnes i v lehčích populárních skladbách.


kvarta 
1. Čtvrtý tón* v diatonické* stupnici*.

2. Interval* mezí 1. a 4. tónem diatonické stupnice.


kvartet
Skladba pro čtyři nástroje* nebo hlasy.


kvarteto
Instrumentální * hudba, vokální * hudba



kvartový kruh
Kvintový* a kvartový kruh 


kvartsextakord 
Akord*


kvinta
1. Pátý tón* v diatonické* stupnici*.
2. Interval* mezi 1. a 5. tónem diatonické stupnice.
3. V harmonii rozlišujeme tzv. paralelní (souběžné) kvinty a kvinty skryté ( v některých případech nazývané "kvinty lesních* rohů"). Jde o intervaly vznikající mezi dvěma hlasy v harmonických postupech. Skryté kvinty obvykle nepůsobí rušivě, ale paralelní kvinty znějí dost nehezky a proto jsou v klasické harmonii zakázány.


kvintakord
Akord *


kvintet
Skladba pro pět nástrojů* nebo hlasů.


kvinteto 
Instrumentální * hudba, vokální * hudba

kvintový a kvartový kruh Postupujeme-li od základního tónu* po kvintách*, vrátíme se zákonitě opět k výchozímu tónu - ovšem až po sedmi oktávách*. Podobně je tomu, postupujeme-li po kvartách*. V tomto případě stačí oktáv jen pět. To však není důležité. Důležité je, že po kvintovém kruhu postupují tóniny* s křížky* a po kvartovém tóniny s bé*. Což je zjištění velmi užitečné pro každého, koho čeká zkoušení z hudební nauky.

V jazzu* je oblíbená i kytara  h a v a j s k á*.

kytarové značky
Značky, které znázorňují jednotlivé kytarové akordy* vyznačením polohy levé ruky na pražci (viz hmatník*). Svislé čáry označují struny, vodorovné jsou pražcové příčky, prázdné kolečko znamená drnknutí prázdné (nezkrácené) struny, plné kolečko stisknutí příslušné struny. Číslice, kterými někdy bývá tento diagram doplněn, označují prstoklad. V tištěných edicích písní s doprovodem kytary* usnadňují kytarové značky hru z listu méně zdatným a začínajícím hráčům.

Pro pokročilejší hráče  jsou určeny  a k o r d o v é  značky,které označují přímo jednotlivé akordy. Velké písmeno znamená durový kvintakord, zkratka mi, nebo jen m z angličtiny (minor) mollový kvintakord, číslice značí přidaný interval (počítá se od základního tónu), zkratka dim (diminutive) znamená zmenšený  septakord, zkratka maj (major) znamená velký ten interval, u něhož je napsána. U složitějších akordů se mohou kombinovat i dvě značky pod sebe. Je-li hraný akord postavený na chromatickém tónu (např. des, fis, ais), píše se zkratka akordu jako velké písmeno s posuvkou (Db, F#, A#).

Zkratky na obrázku značí akordy: 
kvintakord A dur
kvintakord a moll
dominantní septakord a-cis-e-g
durový kvintakord s přidanou sextou a-cis-e-fis kvintakord Ais dur
kvintakord ais moll