F 

Kontrafagot je větší a zní o oktávu níž než je zapsáno v notách.

fanfára
Fanfárami začínají všechny velké slavnosti. V době baroka* se jimi zahajovaly hony a vítali vznešení hosté na hradech a zámcích, dnes zahajují olympijské hry, vojenské přehlídky. Fanfárami žesťových nástrojů* začíná slavnostní pochod J.Suka V nový život, v Symfonietě L. Janáčka tvoří fanfáry celou první část skladby. Fanfáry ze Smetanovy opery Libuše uvádějí novoroční projevy prezidenta republiky. Fanfáry jsou zkrátka kratší nebo delší slavnostní skladby pro žesťové nástroje - nejčastěji trubky* a pozouny*.


fantazie
Skladba ve volné formě*, s častými modulacemi*, improvizačními* vložkami a virtuózními* pasážemi. Často bývá fantazie zpracováním tématu* z jiné skladby - vlastní nebo cizí. V soupisu děl skladatelů najdeme zpravidla alespoň jednu fantazii. Z české hudební literatury si připomeňme Smetanovu Fantazii na české národní písně* a Sukovu Fantazii pro housle* a orchestr*.


fauxbourdon 
(fóburdon)
(Z francouzštiny). Nejstarší forma vícehlasého zpěvu*, vzniklá v 1. pol. 15. století. Spočívá v souběžném postupu hlasů v sextových* akordech. V pozdější době se tak nazývala prostá harmonizace cantu* firmu notami* stejné hodnoty a v 17. století se fauxbourdon říkalo improvizovanému, trylky* a koloraturou* vyzdobenému kontrapunktu*.


festivaly (přehlídky, soutěže)
Souhrnně bychom mohli říci: hudební slavnosti. Svůj předobraz mají už ve starém Řecku, kde byly národní slavnosti, zejména hry olympijské, pythické aj. současně střediskem a jakousi přehlídkou hudebního umění. Ve středověku byly hudebními slavnostmi populární "zápasy pěvců", organizované jak ve městech u příležitosti prohlašování mistrů pěvců (viz minnesang*), tak i mezi pěvci různých měst, jak je r. 1207 zorganizoval durynský lantkrabí Heřman na hradě Wartburce.

Novodobé hudební slavnosti začaly r. 1724 festivaly sborové* hudby v Anglii a Hëndelovými slavnostmi v Halle r. 1786.
Zvláštní postavení mezi nimi mají každoroční představení Wagnerových oper* v Bayreuthu, od r. 1876 až dodnes.

Od r. 1921 se pořádaly v Donaueschingen (dónauešingen), později v Baden-Badenu a od r. 1950 znovu v Donaueschingen hudební slavnosti nové hudby, na kterých se představovala díla Hindemithova, Weberova, Stravinského, Hábova, Schönbergova a mnoha dalších průkopníků nových směrů v hudbě.

K významným hudebním slavnostem předválečným patří od r. 1933 Florentinské hudební jaro, od r. 1938 festival v Lucernu. První jazzový* festival byl uspořádán r. 1948 v Nice (nys). Po válce se počet festivalů rozrostl tak, že v zájmu koordinace bylo vytvořeno Evropské společenství hudebních festivalů v Ženevě, které eviduje kolem 30 festivalů v 18 zemích. Naše Pražské jaro k nim samozřejmě patří.

Kromě festivalů mezinárodního významu v oblasti vážné* i populární* hudby existují ve všech kulturně vyspělých zemích nejrůznější hudební přehlídky - u nás Týdny nové hudby, Přehlídka koncertního umění, a řada soutěží, které jsou v podstatě také přehlídkami souborů i sólistů různé umělecké úrovně a jsou vždy významnou hudební událostí místa, kde se konají. U nás, např. Concertino Praga v Jindřichově Hradci. Své festivaly, přehlídky i soutěže má i amatérská* umělecká činnost, např. Festival sborového umění "Europa cantat" v Táboře.

Figura
Skupina tónů* na podkladě melodickém*, rytmickém* nebo harmonickém*. Uplatňuje se obvykle ve vedlejších hlasech a nepracuje se s ní jako s motivem* - opakuje se totiž téměř beze změny. V tancích* mluvíme o charakteristické figuře - např. o rytmické figuře polonézy* apod.


figurace
Vyzdobení melodie* vedlejšími tóny*.


figurální hudba
Mše* nebo jiná duchovní* skladba 17. a 18. století s doprovodem nástrojů, příp. orchestru.


filharmonie
Původně spolek hudebních umělců a přátel hudby, jehož posláním bylo provozování skladeb a pořádání koncertů*. Dnes pojmenování velkých symfonických orchestrů* s dlouhou historií a vysoké umělecké úrovně (např. New York Philharmonic Orchestra (ňujork filharmonyk órkestra), Česká filharmonie).


Filmová hudba
Od vzniku zvukového filmu patřilo v tomto moderním a nejrozšířenějším druhu dramatického umění hudbě významné místo. Filmová hudba je většinou hudba scénická*, ale může být i zcela rovnocennou složkou filmu, někdy je dokonce nejdůležitější. V takovém případě mluvíme o hudebních filmech. Postupně se vyvinulo celé odvětví hudby k filmům: někteří skladatelé se na ni specializují, u jiných patří k základním oblastem tvorby (např. u S. Prokofjeva, D. Šostakoviče, I. Dunajevského, u nás J. Srnky a V. Trojana). K hudebním filmům patří muzikály*, ale i zfilmované opery*, operety*, balety*, životopisy hudebníků apod. Ve svém průměru filmová hudba nevybočuje z oblasti hudby zábavné*, najdeme však v této oblasti i řadu hudebních skvostů, třeba právě filmy s hudbou S. Prokofjeva.


finále
1. poslední věta v cyklické* hudební formě, např. sonátě*, suitě*, koncertu*, symfonii* aj. Obvykle se hraje v rychlém tempu a má být efektním zakončením celé skladby.
2. závěrečný výstup v opeře*, operetě* aj. se sólisty*, sborem*, někdy i baletem*. Uzavírá obvykle jedno jednání nebo celé představení.


fašinet 
Kolovrátek *

Flétna
Jeden z nejstarších hudebních nástrojů*. Už několik tisíc let před naším letopočtem na ni hráli staří Egypťané, Indové i Číňané. Podle řeckého bájesloví dala flétna dokonce podnět k první hudební soutěži, která se za účasti veřejnosti konala mezi satyrem Marsyasem a bohem Apollónem.

Hra na flétnu provází od té doby dějiny až do našich časů. Velmi oblíbená byla v době renesance*, i když tehdy neměla rozsah ani dvou oktáv*. Hrát na ni bylo ctí i pro krále, např. pro polského krále Stanislava Augusta Poniatowského nebo pruského krále Bedřicha II. Velikého.
Flétna se vyráběla z bambusu, kokosového, zimostrázového či ebenového dřeva, které dnešní výrobci zaměnili za stříbro nebo speciální kov. Ale zařazení mezi "dřevěné" nástroje již flétně zůstalo, protože způsobem hry a barvou tónu* do této rodiny patří. 
Z historie i dnešní praxe známe flétnu zobcovou a příčnou. Zlatým věkem zobcové flétny bylo v Evropě 15.-17. století. Tehdy se používalo až devět typů těchto fléten - nejznámější z nich jsou sopránová, altová, tenorová, basová. V druhé polovině 18. století však již v hudební praxi vítězí flétna příčná a zájem o zobcovou flétnu se obnovil teprve v dnešní době mezi skladateli, interprety* i v hudebním školství*.
Příčná flétna bývala kdysi lidovým nástrojem potulných pištců. Vývojově prodělala mnoho změn. Definitivní podobu dostala reformou flétnisty mnichovské dvorní kapely* T. Bóhma (bém) r. 1832 a od té doby se datuje i její významné postavení v orchestru*, kde je (po pikole*) druhým nejvýše znějícím dechovým nástrojem. Má čistý, jasný tón, a proto jí skladatelé v programních* skladbách často svěřují motivy ptáků (Z. Fibich: V podvečer, S. Prokofjev: Péťa a vlk), vánku nebo potůčku (začátek Smetanovy symfonické* básně Vltava). 

Flétnová literatura minulosti i současnosti je velmi bohatá a najdou se v ní pravé skvosty, jako třeba Sonáty* pro flétnu a cembalo* G. F. Händla nebo současná Sonatina* semplice P. Ebena.
Pokud jde o virtuosy* na tento krásný nástroj, je dobré znát z minulosti jméno J. Quantze (kvanc), ze současnosti 
J. P. Rampala a našeho J. Válka.

florentská camerata
(kameráta)
V posledních desetiletích 16. století se ve Florencii scházela společnost uměnímilovných a vzdělaných lidí, diletantů, básníků i praktických hudebníků. Členy této přátelské společnosti (italsky camerata) byli básníci O. Rinuccini (rinučíny) a G. Chiabrera (kjabréra), hudebníci J. Peri, G. Caccini a E. de Cavalieri, ideovým vůdcem V. Galilei, otec slavného hvězdáře. V kruhu této společnosti vznikly první pokusy o nový - homofonní* - sloh, který zdůvodňuje skladatel Caccini v předmluvě ke sbírce* písní Nuove musiche (múzike). Přiznává v ní, že se ze vzdělaných hovorů v cameratě naučil více než za 30 let studia kontrapunktu* a přesvědčil se, že "bezcenná je hudba, která ruší srozumitelnost slova, ... že bez srozumitelnosti slova mysl hudbou nemůže být dojata ..."

Florentská camerata přímo pověřila Periho a Cacciniho, aby zhudebnili Rinuciního libreto Eurydika. Pří slavné premiéře* opery* 6. října 1600 u příležitosti sňatku francouzského krále Jindřicha IV. s Marií Medicejskou (medyčejská) byly provedeny části obou oper. Bylo to snadno možné, protože skladby obou skladatelů si jsou velmi podobné. Orchestr*, který byl složen z clavicembala*, chitarone, loutny* a lyry* byl umístěn za jevištěm a řídil ho G. Caccini


folk
Původně folk music (mjúzik). Soudobými výrazovými prostředky napodobené lidové* písně, převážně se společensky angažovanou tématikou. Folkové hnutí vzniklo v anglosaských oblastech USA; jeho programem byl systematický sběr písní a zásada, že sběr nemá jen "vykopávat mrtvé kosti z jednoho hřbitova a pohřbívat je na jiném". Prvním průkopníkem této zásady byl Pete Seeger (pít sígr), nar. 1919, který objevené lidové písně aktualizoval a interpretoval. Náměty americké folk music byly především aktualizace písní z osvobozenecké a občanské války, dělnické písně z doby před 1. světovou válkou, písně z vězeňského prostředí apod.
V 60. letech se folkové hnutí rozšířilo do světa, kde se realizuje v podstatě dosud:
1. jako přejímání a napodobování anglosaských materiálů

2. jako hledání a zpracování vlastních lidových písní s odpovídající tématikou

3. jako původní tvorba písní s myšlenkově závažnými, společensky angažovanými texty (v čemž je největší přínos hnutí folku pro současnou populární* hudbu).
Představiteli hudby tohoto typu u nás jsou např. soubory Brontosauři, Klíč, písničkář W. Daněk apod.


folklór
 Lidová* hudba

fonotéka
Archív či sbírka magnetofonových pásků.


forma
Způsob uspořádání hudebních myšlenek ve skladbě, řád, podle kterého jsou tyto myšlenky voleny a řazeny. Forma nebývá u každé nové skladby nová - skladatel zpravidla volí některou z historicky prověřených forem. Základními hudebními formami jsou: malá a velká forma písňová*, variace*, formy kontrapunktické*, forma sonátová*, forma rondová*, cyklické formy (suity*, sonáty*, symfonie*), různé tzv. "volné" formy, jako je třeba symfonická* báseň, a speciální formy hudby vokální (opera*, kantáta* aj.).


forte
Z italštiny (značka f): silně; f o r t i s s i m o (značka ff): velmi silně.


foxtrot
Anglicky doslova "liščí krok". Společenský tanec* ve 4/4 taktu*. Vznikl ve 20. letech našeho století a měl mnoho typů, např. one step (van) a two step (tú). Ustálily se však a dodnes se tančí v podstatě dva typy: rychlý foxtrot a pomalý slow-foxtrot (slou), zkráceně slowfox, který je náročný na prostor a setkáme se s ním většinou jen při tanečních soutěžích.


fuga
 Vrcholná forma kontrapunktu*, jejímiž základními vlastnostmi jsou:
a) uplatnění jediného tématu*, s kterým se pracuje po způsobu imitace*

b) třídílnost skladby (trojí provedení tématu)

c) tonální plán, podle něhož jednotlivé hlasy po sobě nastupují. Zpravidla ve druhém provedení téma moduluje*.

Fugy se vyskytují v hudební literatuře jako samostatné skladby (zejména v díle J. S. Bacha, ale obracejí se k nim nezřídka i skladatelé soudobí, např. D. Šostakovič), jako části cyklů* (třeba v II. smyčcovém kvartetu* D dur op. 35 V. Nováka) i jako díl kombinované formy* (např. v symfonické* básni B. Smetany Z českých luhů a hájů).

fujara Lidový dřevěný dechový nástroj*, používaný původně pastevci.