M
ma
Z italštiny: ale. Užívá se ve spojení s jinými výrazy hudebního názvosloví, např. allegro ma non troppo (rychle, ale ne příliš) apod.


madrigal
Vokální* vícehlasá skladba s lyrickým, humorným aj. textem světského* charakteru - typický projev italské hudební renesance*. Prvními mistry madrigalu byli skladatelé F. Landino (landýno), G. da Cascia (kaša) a P. Casella (kasela), v době vyspělého madrigalu pak A. Willaert, G. P. da Palestrina, O. Vecchi (vekki), C. Monteverdi a A. Gabrieli. Madrigal si získal velkou oblibu a rozšířil se i do jiných zemí. Také v moderní hudbě píší skladatelé madrigaly (např. B. Martinů, J. Hanuš aj.) a existuje i řada souborů, které se specializují na jejich interpretaci*. U nás např. Čeští madrigalisté, Pražští madrigalisté a Brněnští madrigalisté.


maestoso
(maestózo)
Z italštiny: majestátně, velebně, vznešeně.


maggiore 
(madžóre)
Z italštiny. V hudbě znamená totéž co dur*, tedy tvrdou tóninu*. Označení maggiore po označení minore znamená, že nastupuje opět původní hlavní tvrdá tónina.


main droite, main gauche 
(men droat, men goš)
Z francouzštiny: pravá ruka, levá ruka. V notovém záznamu je to upozornění, kterou rukou je třeba určitý úsek skladby hrát. Píše se také italsky: mano* destra, mano* sinistra.


malincolnico
(melankolniko) 
Z italštiny: zádumčivě.

mannheimská škola
(manhajmská)
Na dvoře kurfiřta Karla Theodora v Mannheimu (město na řece Rýně v Německu) působila v 18. století jedna z proslulých zámeckých kapel* - vynikající orchestr*, jehož členy byli čeští hudebníci F. A. Richter, A. Fils, J. Čart a koncertním mistrem
 J. V. Stamic. Z ostatních členů kapely patří k mannheimské škole ještě Ital Carlo Giuseppe Toeschi (karlo džusepe toeski) (1724 - 88) a Němec Johann Christian Cannabich (kristyjan kanabich) (1731 - 98). Významem svého díla k ní patří i oba Stamicovi synové Karel a Antonín.

Historický význam této školy spočívá v tom, že tvůrčím způsobem navázala na vývoj, který se uskutečnil v evropské hudbě na sklonku 17. a počátku 18. stol., i na specifické české podněty, a dala definitivní podobu klasicistickému* instrumentálnímu* slohu. Všechny jeho charakteristické rysy - sonátová* forma s jasným principem tematického kontrastu (viz téma*), volná tematická a melodická* práce, čtyřvětost, jasnost a srozumitelnost výrazu - se vyskytují v mannheimských skladbách od začátku velmi intenzívně a důsledně. Bohatá skladatelská činnost představitelů mannheimské školy trvala až do konce 18. století a přesahuje ještě do 19. století. J. Haydn a W. A. Mozart na ni bezprostředně navázali.


mano destra mano sinistra 
(sinystra)
(Zkráceně m.d., m.s.) Z italštiny: pravá ruka, levá ruka. Označení v notovém záznamu, kterou rukou se má příslušné místo hrát.


manuál 
Klávesnice *, varhany *
marcando marcato (markando, markáto)
(Zkráceně marc.). Z italštiny: důrazně. Takto označená melodie* má vyniknout nad ostatními hlasy.


mateník
Český tanec* s proměnlivým rytmem*. Takových tanců je mnoho, na Chodsku je nazývají "zelené kúsky". Známé jsou Slepička a Medvěd (B. Smetana: České tance).


matiné 
dopolední koncert*


mazurka
Polský národní tanec* 3/4 taktu* a charakteristického rytmu* i zakončení:

V hudbě umělé* proslavil mazurku nejvíce F. Chopin, ale oblíbili si ji i skladatelé jiných národů, například A. N. Skrjabin a náš A. Dvořák.


meistersingři
Minnesang*


melodie
Řada tónů uspořádaných skladatelem tak, aby vyjadřovaly to, co skladatel chce. Tomu se říká hudební myšlenka. Melodie má nápaditý rytmus* a dá se zazpívat.


melodika
1. Celkový charakter melodie* (melodičnost), souhrn jejích příznačných znaků;
2. Nauka o tvorbě melodie.


melodram
Skladba, ve které se nezpívá, ale recituje za doprovodu hudby. Jsou melodramy koncertní* (např. Fibichův Vodník), ale jako melodram může být zpracována i celá divadelní hra - pak mluvíme o melodramu scénickém (J. A. Benda: Médea, Z Fibich" Hippodamie). Nejstarší melodram se jmenuje Pygmalion; autorem jeho textu je 
J. J. Rousseau, hudbu zkomponoval Horace Coignet (oras koaňe).


meno
(méno)
Z italštiny: méně. Užívá se ve spojeních, např. meno allegro - méně rychle, volněji.



mensurální nota
Značka pro noty* v době hudebního středověku* a renesance*. Vznikla zdokonalením chorální* noty; kromě výšky tónu* určuje i délku jeho trvání.


menuet
Francouzský tanec 3/4 taktu* a velmi mírného tempa*, oblíbený zvláště v době hudebního baroka* a rokoka. Barokní skladatelé ho zařazovali do svých suit* a skladatelé období klasicismu* jako třetí větu* symfonií*. S označením tempo di menuetto se však setkáme i v hudbě* zcela moderní.


metronom
Taktoměr, hodinový stroj s kyvadlem a posunovatelným závažím. Najdeme-li v notách např. značku MM = 120, posuneme na kyvadle metronomu závaží k číslu 120 a stroj uvedeme do chodu. Rytmus* kyvadla nám určí rychlost předepsanou skladatelem: 120 čtvrťových not* za minutu.


mezzo voce
z italštiny: polohlasem. Pokyn se netýká jen dynamiky, ale i celkového výrazu skladby. Takto označená část skladby se má hrát nevzrušeně, nezaujatě, nezávazně, zkrátka asi tak, jako když si sami pro sebe broukáme nějakou písničku.


mezzoforte
(mecoforte)
(Zkratka mf.) Z italštiny: polosilně.


mezzopiano 
(mecopijáno)
(Zkratka mp.) Z italštiny: poloslabě.


mezzosoprán 
(mecosoprán)
Ženský nebo chlapecký hlas v poloze mezi sopránem* a altem*, barvy spíše altové.


minimální hudba
moderní skladebná technika, velmi oblíbená skladateli v 70. a 80. letech našeho století. inspirovala se původně výtvarným uměním. V průběhu celé skladby dochází jen k drobným, neustále se vyvíjejícím změnám, na pozadí téměř neměnné harmonie*. Charakteristická je určitá statičnost, setrvačný pohyb, až meditativnost v celkovém výrazu skladby.
Minimální hudba často využívá nové zvukové možnosti elektronických nástrojů*, ale v principu může být hrána v jakémkoli obsazení. Nejslavnějším autorem této hudby je americký skladatel Steve Reich.


minnesang
(minezartg)
Rytířské milostné písně* (die Minne = láska, der Sang = zpěv), rozšířené v Německu koncem 12. a celé 13. stol. Tento typ hudby je však starší. Jeho kolébkou je jižní Francie, kde podobné milostné básně psali a zhudebňovali rytíři zvaní trubadúři již v 11. stol. Doprovázeli své písně bud sami na nástrojích* tehdy obvyklých (loutny*, harfy*, fiduly* aj.), nebo si najímali k jejich provozování hudebníky zvané jongleuři (žonglér). Ti ovšem uplatňovali své vlastní melodie* na příslušný text.
Z jižní Francie se rytířská píseň rozšířila do severní Francie tam se jejím interpretům* říkalo truvéři, na Pyrenejský poloostrov, do Anglie, Itálie a Německa. Písně trubadúrů a truvérů jsou nejstarší plody středověké umělé lyriky v lidovém jazyce. Ve velkých zpěvnících* v Paříži, Miláně, Římě, Londýně, Montpellieru aj. je zachováno asi 2600 trubadúrských textů s 260 melodiemi a 4000 textů truvérských s 1400 nápěvy. Slavní představitelé této tvorby jsou Vilém z Poitiers (puatjé) (zemř. 1127), Thibaut (tybo) (pol. 13. stol.) a Adam de la Halle (zemřel 1287).

Pod vlivem francouzského rytířského umění se vyvinul německý minnesang, jehož tvůrci byli  m i n n e s ä n g ř i (minezengr). Slavné památky německého minnesangu jsou Manesský rukopis (bez nápěvů), a zpěvníky Jenský, Kolmarský, Vídeňský a Donaueschingenský (donauešingenský), slavní minnesangři byli např. Walther von der Vogelweide (valtr fon der fóglvajde), Wolfram von Eschenbach (fon ešnbach), Heinrich von Meissen (hajnrich fon majsn) zvaný Frauenlob a Oswald von Wolkenstein (fon vollcnštajn). V roce 1207 se na hradě Wartburku konal "zápas pěvců" (něco jako dnešní soutěž), což je ústředním námětem Wagnerovy opery* Tannhäuser.

Když koncem 13. století nastal úpadek rytířského stavu, ujali se veršování a zpívání měštané - m e i s t e r s i n g ř i (majstrzingr). Dokonce se za tím účelem sdružovali do cechů. Každý cech měl své vlastní nápěvy, na něž noví a noví adepti na titul "mistra pěvce" zpívali své nové (dnes bychom řekli soutěžní) písně. Básnicky i hudebně však meistersingři zůstali daleko za úrovní svých předchůdců. Ve srovnání obstojí jen norimberský švec Hans Sachs (zaks) (1494 - 1576), kterého zvolil R. Wagner za hlavní postavu své opery Mistři pěvci norimberští.


moderato
(moderáto) 
Z italštiny: mírně.

modulace
V průběhu skladby přechod z jedné tóniny* do druhé. Nejběžnější je modulace diatonická*, chromatická*, případně enharmonická*.


moll
 Dur* - moll 

molto
Z italštiny: velmi, mnoho. Užívá se ve spojení s jinými výrazy, např. allegro* molto = velmi rychle, molto crescendo* = hodně zesilovat apod.


moment musical
(moman mizikal)
Malá přednesová skladbička, "hudební nápad" - jak zní překlad z francouzštiny. Slavné jsou Moments musicals, op. 94 F. Schuberta.


monodie
Z řečtiny (monos = jediný, óda = zpěv): jednohlas.


morendo 
Z italštiny: zmíravě.


mosso
(moso)
Z italštiny: hybně. Např. pid mosso = hybněji, rychleji.


motet
Nejdůležitější a nejzajímavější forma vrcholné ars* antiqua: dvou nebo tříhlasá skladba s cantem* firmem z gregoriánského* chorálu a vyššími hlasy, které měly každý svou melodii*, samostatně vedenou i rytmizovanou, i svůj vlastní text, který býval zpravidla výkladem nebo komentářem textu cantu firmu. V tomto tvaru je motet vícehlasou obdobou tropů*. Později už je motet prostě vícehlasým zhudebněním náboženského textu, ale vyskytují se i motety světské*. V této podobě se setkáváme s motetem u skladatelů hudební renesance* i baroka*.


motiv
Jako je slovo nejmenším "stavebním" prvkem slovesného díla (básně, románu), tak je motiv nejmenším stavebním prvkem hudebního díla, ať je drobné (písnička) nebo rozsáhlé (symfonie*, opera*). Je to nejmenší samostatný hudební útvar. Na rozdíl od tématu* je formálně i obsahově stručnější. Skladatel s motivem v průběhu skladby různě pracuje - zpomaluje ho, zrychluje, krátí, prodlužuje, mění jeho rytmus, melodii i tempo, opakuje ho - podle toho, jak se mění obsah skladby. Slavný motiv známe např. z Osudové symfonie L. v. Beethovena.

Příznačný* motiv, leitmotiv, idée fixe, je hudební myšlenka charakterizující určitý děj, osobu, věc. Takových motivů mohou být ve skladbě desítky - například ve skladbách Wagnerových. Příznačný motiv se začal používat v programních* skladbách doby hudebního romantismu*.


mše
Nejstarší cyklická* hudební forma, komponovaná jako součást křesťanské bohoslužby. Původně vokální*, od barokní* doby i vokálně instrumentální* čili "figurální". Obvykle se zpívá latinsky, skládá se z těchto hlavních částí:
Kyrie eleison
Gloria in excelsis Deo 
Credo
Sanctus 
Benedictus 
Agnus Dei

Krátká mše se nazývá Missa brevis, velká, slavnostní mše s orchestrem, sborem a pěveckými sóly je
Missa solemnis.

Mše za zemřelé se jmenuje  r e k v i e m*.
Nejslavnější mší ve stylu vokální polyfonie* je Palestrinova* Missa Papae Marcelli, nejslavnější mší doby barokní je Bachova Mše h moll.

K formě mše se však obracejí i skladatelé všech dalších vývojových etap. Z doby klasicismu* je slavná např. Beethovenova Missa solemnis, z českých Rybova pastorální Česká mše vánoční.

Ze skladatelů doby romantismu napsal slavnou Ostřihomskou mši F. Liszt (byla provedena v Praze za účasti skladatele krátce po premiéře*), tři mše napsal A. Bruckner; velmi plodnými skladateli této formy byli i čeští skladatelé - většinou kantoři* a ředitelé kůrů - Václav E. Horák, Albín Mašek a Robert Filhrer (fírer). Mše komponovali i skladatelé hudby moderní např. L. Janáček Glagolskou mši, B. Martinů Polní mši, i když tyto skladby již nemají s původní církevní funkcí mnoho společného.


muzikál
Mluvené, zpívané a tančené divadlo, které se zformovalo v 30. letech našeho století na newyorské Brodwayi (bródvej), když společenskému vkusu přestala vyhovovat opereta* i revue. Prvním vyhraněným dílem tohoto typu byla Lod komediantů Jeroma (džerom) Kerna, k nejslavnějším patří My Fair Lady (maj fér lejdy) Fredericka Loeweho (loui) a West Side Story (sajd) L. Bernsteina, ale i muzikály evropského původu, jako je Brechtova a Weillova Žebrácká opera nebo hry Voskovce a Werícha s Ježkovou hudbou pro Osvobozené divadlo.
V dnešní době jsou významnou doménou muzikálu malá divadla, televize a film. U nás je to např. Filozofská historie a Pan Pickwick (pikvik) Z. Petra, Nejkrásnější válka J. Brabce,z filmů třeba Starci na chmelu (hudba Malásek - Bažant), Kdyby tisíc klarinetů, (J. Šlitr) nebo Noc na Karlštejně (hudba K. Svoboda).